Se svým jménem jsem měla problém (1. díl)

Zajímalo ji veřejné dění, proto se začala věnovat politice a nyní je radní pražského magistrátu pro oblast majetku a podpory podnikání. „Prošla jsem celou naší rodinnou firmou a vím, co to obnáší. Určitě, až jednou skončím s politikou, do podnikání se ráda vrátím, protože mi chybí,“ říká Aleksandra Udženija.

Jak jste vůbec přišla ke svému jménu?

Každého zarazí, že jsem Aleksandra s ks. Narodila jsem se v Bělehradě, a protože rodný list se tam psal v azbuce, kde neexistuje písmeno x, napsali mě jako Aleksandra. Když jsme se potom vraceli do České republiky a maminka žádala o české občanství, jméno mi přepsali z rodného listu tak, jak bylo původně uvedeno, a už to zůstalo. Možná je to nedopatření překladatele. Moje příjmení Udženija je pak naprosto šílené. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si na něj vůbec zvykla. Manžel je Chorvat, ale je to skvostné tím, že měl praprapředka v Dubrovníku, který se jmenoval Eugen Holman. Byl to holandský Žid, který přijel jako obchodník. Narodil se mu nemanželský syn a ten převzal jméno Holman. Jenže v tu dobu tam Židé nebyli vítáni. Tak z toho Eugena Holmana udělali Eužena a nakonec Udženija. Italsky byl totiž Euženio a v té době bylo na pobřeží dost Italů. Tak se z Eugena Holmana stal Eugen Udženija, takže takhle manžel přišel k příjmení. Když jsme se rozhodli, že se vezmeme, zkusila jsem takovou ženskou kličkou, jestli si nemyslí, že bych mohla zůstat při svém příjmení. Přece jen to Pecičová je trochu stravitelnější. Můj manžel mi tenkrát řekl: Ty víš, Sandro, že po mně můžeš chtít v životě cokoliv, ale v tomhle ti opravdu jako Balkánec nemůžu ustoupit. Tak jsem Aleksandra s ks příjmením Udženija. A všichni si o mně myslí, že jsem Ruska.

Jak dlouho jste žila v Bělehradě?

Když jsem byla malá, cestovali jsme z Prahy do Bělehradu a zase naopak. Můj otec pochází z Jugoslávie, ale pak už se nikdy zpátky natrvalo nevrátil. Přijel sem se stavební firmou. Bydleli jsme v Jugoslávii v době, kdy tady opravdu nebyla příznivá situace. Já jsem v Praze chodila do první, druhé a třetí třídy, pak jsme zase bydleli v Jugoslávii a takhle jsme několikrát pendlovali, asi třikrát nebo čtyřikrát. Finálně jsme odjeli v roce 1992, kdy už válka v Jugoslávii byla v takové fázi, že tam došlo k totální devalvaci peněz. Lidé třeba dostali výplatu v osm hodin ráno a v deset už neměla hodnotu. Tehdy maminka řekla: Já jsem Češka z Prahy, sbalme se, vraťme se a začněme znova. Je pravda, že tehdy tady už měl táta nějaké zázemí.

Vzpomínáte si na ostřelování Bělehradu?

V té době jsem tam nebyla. Když bombardovali Bělehrad, žili jsme už v Praze. Jen si vzpomínám, že jsme bydleli asi 30 kilometrů od Bělehradu v takovém městečku a kousek od nás byla vojenská základna Batajnica. Tehdy nad námi létala letadla 24 hodin denně, že se člověk ani neslyšel.

Jaké to bylo pro takové malé dítě, chvíli žít v Bělehradu, chvíli v Praze?

Svým dětem bych to nepřála. Pro moje rodiče to bylo strašně těžké. Zvláště pro maminku, která odjela z Prahy do malého jugoslávského městečka kvůli tomu, abychom měli relativně liberálnější vzdělání a ona mohla mít svoji malou krejčovskou dílnu. A také když jsem tady chodila do školy, kvůli tomu, že táta je cizinec, moje máma nemohla jet s námi jako vychovatelka na školu v přírodě a já jsem nemohla tancovat se svými kamarádkami na spartakiádě. Byť jsem to tenkrát nechápala.

To vám muselo být líto?

Bylo mi to líto, ale rodiče mi tenkrát nechtěli zatěžovat hlavu politikou. Navíc problém byl, že přece jen kolektiv, když se stěhujete sem a tam, vás hned nepřijme. Když jsem se vrátila do Prahy, nastoupila jsem do třetího ročníku obchodní akademie. Byly tam již zajeté party, kamarádství, do kterých se jen těžko nabouráte. Takže kdybych nemusela, tak bych to svým dětem nedělala. Ještě horší to ale měla moje mladší sestra, která vůbec do české základní školy nechodila. Když jsme se vrátili, tak jediná škola, kam jsme ji mohli dát, byla internacionální. Tenkrát to bylo pro moje rodiče i velmi finančně nákladné, hodně jsme si museli odříkat.

Nakonec jste si našla manžela Chorvata…

Byla to náhoda. Setkali jsme se v 1992 na diskotéce v Praze v klubu Radost – na Bělehradské ulici. Už jsme spolu 15 let.

Dodržujete nějaké zvyky?

Mikuláše, Vánoce… Od té doby, co jsem se narodila, se držíme českých tradic. Je tím umocněno to, že v Srbsku je pravoslaví a lidé se řídí podle jiného kalendáře, kdy Vánoce jsou 7. ledna. Odmala jsem je neměla ráda, protože tam po půstu, který se musí držet, mě v pět hodin ráno budila babička a už v tu dobu měla upečené malé prasátko. A v tu časnou hodinu máte jíst. To jsem bytostně nesnášela. Tyto zvyky mě neoslovily, byť jsem pokřtěna pravoslavnou církví. Já mám Mikuláše, standardní Vánoce, kapra, bramborový salát. Když jsme byli malí, vždy jsme jásali, že na Vánoce jedeme do Prahy, protože tady to bylo načinčané.

Archiv, časopis Krásná 2011