I bohatý svět zná svou bídu
Jan Bárta je ředitelem české pobočky mezinárodní humanitární organizace ADRA, která získala v posledních letech velké renomé a důvěru u široké veřejnosti pro svoji profesionalitu při zajišťování humanitární pomoci.
Prošel řadou povolání od horníka, novináře, televizního moderátora, autora a ilustrátora dětských knížek až po nynější funkci ředitele. Říká: „Vším, čím jsem byl, jsem byl rád.“ Ve svém volném čase se Jan Bárta věnuje malování a pořádá úspěšné výstavy nejen u nás, ale i v zahraničí, např. v Evropské komisi v Bruselu. Svoje malířské zkušenosti propojuje i ve výtvarně-vzdělávacím projektu ADRA Jak si hrají (děti), který pomohl iniciovat.
Nakladatelství Portál vydalo jeho knihy rozhovorů s Danou Němcovou a prof. Lubomírem Mlčochem.
V Národním muzeu v Praze se konal 6. ročník výtvarné soutěže dětí prvního stupně ZŠ nazvané Jak si hrají a výstavy jejich prací organizované ADRA. Co je smyslem této akce?
Je to především snaha přimět děti k přemýšlení, že na světě nejsou samy. Tak jak žijí ony, nemusí žít všechny ostatní děti. Je to vymyšleno tak, aby začaly přemýšlet o sobě samých, a proto i název Jak si hrají. Naším úkolem je to zkombinovat s tím, jak si hrají děti i jinde ve světě. Děti mají za úkol namalovat obrázek. Do letošní soutěže jich přišlo 7022. Bylo vybráno 100 nejlepších a byly vystaveny do poloviny června v Národním muzeu. Také jsme je vydali knižně v katalogu. Co je na tom zajímavé, do katalogu zařazujeme příběhy, jak si hrají děti v Tanzanii, Keni, Bangladéši, Mongolsku a Gruzii.
Jak jste přišli na nápad začlenit tento projekt mezi humanitární pomoc?
Je to moje vlastní „potrefenost“, jsem výtvarník a první velký výtvarný projekt jsem dělal s kolegyní Lipusovou v roce 1996 v Sarajevu. Dostal jsem se tam krátce po podepsání smluv v Daytonu (ukončení války). Viděl jsem školy umístěné do sklepů sídlištních domů, aby děti mohly vůbec v době války chodit do školy. Smyslem akce je s těmi dětmi chvíli pobýt a věnovat se jim. Kolegyně přivezla hlínu, já jsem přivezl malířské potřeby, barvy, výkresy. Společně jsme malovali. Výstava, která z toho vznikla, se jmenovala Doma je doma a byla k vidění nejen u nás, ale i ve Švédsku a v Belgii. My jsme chtěli vzbudit u těch dětí, které prožily čtyři roky ve válce, pozitivní vnímání světa. A z toho pramení moje potřeba stále se k výtvarným projektům vracet. Výtvarný projekt je právě to, co může děti zaujmout.
Jaké motivy dětských kreseb se vám osobně nejvíce líbí?
U dětí je problém, že se rády opičí. My dospělí se také opičíme, ale skrýváme to. Někdy je problém s originalitou obrázku, stane se, že dostaneme 15 výkresů se stejným motivem od dětí z jedné třídy. Hledám originalitu. Ne vždy je to snadné. Líbí se mně, když dítě nemaluje pouze své hračky, ale když tam přimaluje i svého kamaráda. Což je v individualizovaném světě stále větší problém. Hraní by mělo směřovat k tomu druhému.
Vidíte zblízka lidskou bídu, jak to ovlivnilo váš pohled na svět?
Naučil jsem se větší vděčnosti. Cesty do chudého světa mě naučily, že je velké štěstí žít v tomto koutě země, a je to jeden z nejkrásnějších koutů světa. My se tu potýkáme také se svými problémy, ale to je přirozené. Žádná lidská společnost není bez problémů. Ale díky bohu nemusíme řešit ty nejzákladnější, které v tom chudém světě jsou na denním pořádku. To znamená: mít možnost dát najíst svým dětem, mít alespoň něco malého k přežití.
Co je zajímavé zejména pro psychology, lidé z chudého světa se neradují míň než my. Mít něco, něco vlastnit není zárukou štěstí. Důležité je umět s někým být v nějakém společenství, žít s lidmi a mít dobré mezilidské vztahy. A to je nejlepší, co nás může v životě potkat.
Co je podle vás kořenem lidské bídy ve světě?
Tady nemůžeme mluvit jenom o bídě chudého světa, ale i o bídě bohatého světa, protože bídou bohatého světa je příliš vyhrocený individualismus.
Archiv, časopis Krásná 2011
