Je chřipka přepych?

Samozřejmě to neplatí jen na divadle. Znám to na vlastní kůži důvěrně, také jsem do té kasty patřila.

Pokud si vzpomínám, v malých uzavřených kolektivech – například v dabingovém studiu – to probíhá takto: Natáčíme seriál. Termíny jsou napjaté. Je to práce, všichni jsme rádi, že ji máme. Jednoho rána přijde plavovlasý pohledný milovník, obvykle bujarostí překypující, a vypadá jako ve sklepě od loňska zapomenutá láhev od okurek. Nestěžuje si. Působí jen tak nějak odtažitě a drží se ještě o něco víc zpříma než obvykle. Že by šel z tahu? Že by se protáhla pařba nadmíru? Mohlo by to ohrozit natáčení? Opatrně vyslaný zkoumavý pohled odhalí malá zateklá očička a odřené zarudlé nozdry. Na krku tlustá namotaná šála.

„Není ti něco?“

„To nic, to přejde,“ zamumlá milovník. Hlas má poněkud cizí, ale mluví. Ještě, zatím.

„Chceš čaj?“

„Rád…“ – a statečně zkusí úsměv.

No, a je to jasné. Jsme taktní, nikdo si ho už nevšímá. A on si také hledí jen práce, ani pohled okolo, ani zbytečné slůvko. Jak má pět minut pauzu, lehá si nehybně, kam situace dovolí – na podlahu nebo na stůl – a leží tiše. Všichni víme, jak mu je. Každý chvilku tahá pilku, pozítří tam bude ležet někdo z nás ostatních. Jen aby mu dnes vydržel hlas v těch vypjatých scénách, aby mu bylo aspoň rozumět! Jinak bychom to musili odpískat a byli bychom… Nu, ocitli bychom se v úzkých.

Náš mladý má chřipku. Rýmičku. Teď ji má on a postupně ji dostaneme všichni, jeden pěkně po druhém, to bude prima. Pomoci nám není. Žijeme tu v jednom chumlu z omezených dávek kyslíku cezeného klimatizací, dýcháme na sebe, kapénkové nákaze se tu báječně daří. Nekomentujeme to a nelitujeme – ani jeho, ani sebe navzájem. Herec nestůně, jeho ideálem je umřít na scéně. Jsme všichni na jedné lodi. Jsme nepostradatelní.

Umíme se s tím samozřejmě vypořádat, nejsme másla dvojky, je to náš úděl, přichází rok co rok, někdy dvakrát. Dáme si víc vitaminů. Nákazu to nezažene, ale člověk má pocit, že proti ní přece jen něco dělá. Antibiotika? Když bude nejhůř… A co takhle malinké kuličky homeopatik? Kdyby neúčinkovaly, je to přece tím, že se nesmějí brát do ruky! To přece víme! Vyklepnout rovnou na jazyk se musí! Silnější povahy přezíravě krčí rameny, slabší se navzájem podělují léky jako hostiemi.

Hepčí! A už v tom jedu. Pomoci není. Teď už to zbývá jen vydržet. Držet se vyzkoušené techniky. První přikázání: Být v teple – ráno si tedy vzít na sebe o jednu vrstvu látek víc. Znám dokonce matadory, kteří dokážou navléknout dva kompletní obleky najednou. Ten horní musel být volnější. Nejhorší je zimnice: pokud se zpotím, tím lépe. A ovšem dva tři čtyři balíčky papírových kapesníčků…

I když já osobně hlasuji pro látkové kapesníky, pěkně veliké, měkké a seprané. Když je nejhůř, poslouží na nos i plínka. Hlavně nenápadně! Jen na sobě nedat nic znát!

A co, prosím vás? Rýmička tak krásně zúží obzory, sama ti poví, co je podstatné a co ne. Nemá třeba smysl se dívat do zrcadla, lámat si něčím hlavu nebo se na něco těšit. Jen šetřit síly a soustředit se na základní úkony, to je ono. Vstát, trošku se umýt, dojít k autobusu. Mlha kouše, kabát tíží, ostatní lidé jsou nějací divní, patří k jinému světu. Vlasy se lepí k čelu, pohled je matný. Hlas skřípe a ztrácí se, myšlení je omezené. Má to jednu výhodu, nemůžeš se v práci ani nudit.

Pijeme čaj. Je dobře, když je někde poblíž velká varná konvice. Bufet je o patro výš a vede tam tolik schodů… Zhruba třetí den se zkrátí dech a bude obtížné tam vystoupit. A potkat tam známé a poznat je. A dělat jakoby nic.

„Promiň, jsem dnes bedna kytu.“

„Vidím, nemusíš říkat.“

Večer se jenom doplížit do postele a propadnout se do čehosi pochmurného a těžkého, dnes nikdo nemá nárok, zahřeješ se stejně až k ránu, ale to už vstáváš a úplně mechanicky míříš do koupelny. V hlavě ti možná tupě bzučí country:

…horečka to je špatná věc, ta chlapy poráží a kdo je marod, nemůže stát v noci na stráži…

Ale my můžem, co by ne! Ten text napsal Jindřich Pokorný a věděl, o čem mluví. Taky byl od divadla.

Léčená chřipka trvá týden a neléčená sedm dní, jde o to, přežít. Pokud přijdou komplikace… Každá válka má své padlé.

Výsadě takhle heroicky protrpěných týdnů se však netěší jen herci. Ztratit peníze, ohrozit své postavení, přiznat slabost je nebezpečné! Jinak by se mnou brzy zametli! V naší společnosti se čím dál více rozvírají nůžky mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni, že si nemoc nemohou dovolit – a těmi ostatními, kteří už nemají co ztratit. Každý z nás to tak krásně rozumně vysvětlí. Naše kultura to prostě nedovolí. Je taková.

Hm… jiné kultury to vidí jinak. V Tokiu, v Hongkongu nebo v Singapuru platí za zdvořilé, aby se člověk při první známce nákazy od svých bližních co možná izoloval. Aby zůstal doma a nasadil si na obličej roušku. Jinak by se znemožnil, platil by za bezohledného, nevychovaného sobce, ohrožujícího ostatní a jejich pracovní výkon. Rouška je cosi jako varující zvonec malomocných. Vyhni se mi, nakazím tě!

Nuže, ocitla jsem se nyní v druhém táboře – těch, které nikdo nepostrádá. Najednou to vidím jinak. Tahle nemoc je otrava, ale nese s sebou i sekundární zisky. Rýmička. Když nikam nemusím, nebude to tak hrozné. Tělesné nepříjemnosti brzy vyváží to báječné vyvázání z odpovědnosti. Dneska mohu pustit z hlavy, co svedu nebo nesvedu, mám chřipku, co byste po mně chtěli? Mohu si vzít to staré pohodlné pyžamo a svetr – a usínat. Vlastně nic jiného nemohu. A najednou mám tolik času – jaké zastavení, jaký luxus!

Ke slovu přijdou ty staré dobré rady, koupele nohou v horké slané vodě. Umlká ctižádost i nenaplněné ambice, dokonce i žhavý žal marné lásky ztrácí ostří. Nic není lhostejnějšího než počasí. Hudba připlouvá a odplouvá, samota je dobrá, žádoucí. Příběh z knihy, na kterou bych třeba jinak neměla trpělivost, je společníkem víc než dostatečným.

Být pryč, nepřipadat si vůbec nijak. Až si třetího dne začnu zase – pomalinku – něco myslet, až mě něco napadne, jak si toho budu vážit!

Už – už! Třeba je to hloupost, ale…

Rýmička je učitelkou pokory, té úsměvně vděčné odevzdanosti prostých duší. Nejlépe se vyléčí, když se jí nebudeš bránit: pár dní zkrátka neuděláš nic, na co nebudeš mít chuť. To je však hraběcí rada a velmi luxusní léčba. A vytříbený požitek, ten v apatyce nekoupíš.

Tak nevím – nemám já si tu chřipku vlastně chválit?

Archiv, časopis Krásná 2011