Přemýšlejme o sousedech

Já vím, že na mně nesejde
A že jsem míň než prachu prach
A přesto někdy – často dost –
o sebe mívám hrozný strach

To napsal kdysi jeden sirotek, dosti nadaný, ostatně. Nemusíme být ani sirotci, ani nadaní, aby nás to taky občas napadlo. Nebo popadlo? Jen si to přiznejme. Protože svět je velmi rušné a složité místo a opravdu se nezdá, že by tam všichni čekali jenom na nás…

Já mám dneska úkol, zadala mi ho svým vlídným, leč samozřejmě nesmlouvavým způsobem paní Jiřinka Lukešová, ta legendární střihačka: „Vy máte ráda příběhy. Napište tam – no vysvětlete mi to – proč jsou všichni teď tak posedlí svěřováním? Proč o sobě vykládají takové věci? To přece nikdy nebývalo? Co si tom myslíte vy?“ Já myslím na domy rozeseté v řídkém vrbovém hájku podél úzké stružky v himálajském údolí.

Jsme v Ladaku, ve výši téměř čtyř tisíc metrů a k nejbližším podobným několika stavením je den cesty, ale nikdo se tam nevypraví jen tak. Počasí je pro nás ohromně důležité, nemůžeme si ho však vybrat. Můžeme se leda vhodně obléknout a vydržet. A se sousedy musíme vyjít. Po dobrém je to lepší. My, co tu žijeme, to dokážeme, jinak bychom tady nepřežili. Chodí se na nás dívat lidé ze Západu. Nevíte, co na nás vidí?

Vědí to sami Zápaďané? Lidé ze Západu musí urazit notný lán cesty v prostoru, aby se podívali zpátky v čase. Ne na nějaké exotické orientálce, ale sami na sebe. Takhle se žilo ve středověké vsi. Jen o málo jinak se žilo za časů F. L. Věka. Zkusme si to představit, už nám to jde ztuha! Když všichni o všech všechno vědí, není proč se svěřovat, „vyprávět svůj příběh“. I samo „mít příběh“ je riskantní. Znamená to, že se lišíš. Zajímáš se o něco jiného než my? Tak si trp, zpívej písničky nebo se zblázni, božínku, takových už bylo… Chtít nebo být puzen jinam, překračovat jakkoli kamkoliv si žádalo kus bolestné odvahy. V Evropě ji ovšem měli mnozí, hemžili se, přišel novověk a s ním svoboda, úplně nová, dosud nemyslitelná věc: Žiju si pro sebe a jak sám chci a chci žít, to se ví, šťastně, jak jinak. A k tomu štěstí potřebuji to a ono, rozhodně něco jiného než naši doma, aspoň to, co mají druzí… Ti na obrázcích…

Základním a obtížným pravidlem poznávání je, že si vždy nalézají platnost alespoň dvě pravdy zároveň. Ta středověká ves mohla být místo strašné a drtivé, ale pro notnou část svých obyvatel znamenala prostě bezpečný domov. Domov je místo, po kterém se nám stýská – nikdo není tak výstřední, geniální nebo asociální, aby se mu časem nezastesklo po nějaké variaci máminých buchet. A člověk je zvíře společenské, mít houf těch, o kterých všechno vím, jimž vidím do talíře a kteří mi zároveň nekonkurují, nemusím se s nimi rvát o grant ani o přízeň šéfa – ach, to je dobré. Naše společnost je úžasná a skvělá, bez ironie a doopravdy. Dává nám svobodu, přepych, míru osobního uplatnění a toleruje nás v míře, kterou dějiny dosud nepoznaly. A na všechny bolesti najde lék – nebo to aspoň říká a hledá ho.

Na náš stesk po domově vynalezla celebrity. Celebrita ničím zvláštním nevyniká, nebo jen zcela mírně. Živí se tím, že nám o sobě ochotně vykládá, co bychom my jiným lidem neřekli, protože máme dědičně nacvičeno, že si ty malinké kousínky soukromí, jimiž se lišíme od sousedů, musíme chránit. Celebrita tyto zábrany nemá – a jak je slavná! Všude se o ní píše! Plní tak dvojí roli: Pomáhá nám adaptovat se do světa, ve kterém je i ostuda jen zajímavá, a zároveň nám vytváří pomyslné sousedské okolí, v němž se vyznáme a můžeme se v něm beztrestně rochnit.

Neošklíbejte se, to není úvaha přízemní, ale základní. Naše společnost nám nabízí spoustu laciného, lehce dostupného a rychle spotřebovatelného zboží, v tom počtu i náhradní sousedskou komunitu. Vyprávíme tedy stále s větším gustem veřejně své příběhy a doufáme, že nás někdo zaslechne. Vytváříme svou ves, svou imaginární komunitu. Prostor ani čas tu nehrají roli, určitě nás někdo slyší…

A v tom se patrně nemýlíme. Narůstající zájem o „skutečné příběhy“ je v mnohém sebezáchovný. Ztraceni na velikém tržišti příliš plném všeho hledáme své sousedy, kteří by s námi sdíleli naše hodnoty. Pomohli by nám v těch záplavách nabízeného – šuntu i skvělých věcí – se lépe vyznat. Všechno by o nás věděli, a přesto by s námi mluvili, takže bychom se nemuseli bát, že nás vyženou, až se to o nás dozvědí. A my bychom o nich také všechno věděli – totiž pokud se je naučíme poslouchat, protože jinak se to nedozvíme. Proto: přemýšlejme o sousedech.

Archiv, časopis Krásná, 2008