Táňa Medvecká – Štír jako vyšitý

Táňa Medvecká je Štír záviděníhodný: ohnivý, citový, ctižádostivý, sebeničivý…, ale ukázněný a konstruktivní. Všechno, co dělá, dělá o život – ale o svůj. Je milující a neproblémovou dcerou svých rodičů, oddanou manželkou jediného muže, starostlivou a radostnou matkou dvou dcer a ještě náležitou paní svého pejska. To už by samo bylo pěkné až dost, zázračným se to stává až ve chvíli, kdy si položíme otázku: A kdy to stihne? Kde na to vezme sílu? Kdy vlastně žije Táňa Medvecká?

Štíři jsou umělci svým založením a Táňa je herečka, doufám, že to víte, krásné paní! Čelná a nejčelnější, od třiadvaceti je členkou činohry Národního divadla a odvedla tam už práce, že by i kůň z toho spřežení, co se bujně vzpíná nad střechou Národního, pomalu zchroml a funěl. Táňa ne. Vypadá pořád stejně, jako když do ND v roce 1975 nastoupila – taková zvláštní nohatá holka s bystrým nosíkem. Je to zjev povýtce divadelní – na scéně je tím, kým jí velí kostým, ošklivým kačátkem nebo královnou, a má-li být královnou krásnou, je krásnou k nezapomenutí. Na jevišti létá, v civilu poskakuje jako albatros na pevnině, vlastně taky v roli, za léta v dobře zvládané roli té vzorné, naivní, té horlivé až příliš…

Není celebrita. Znají ji lehké holky v Perlovce a pokřikují na ni, když tudy pravidelně spěchává v noci po představení na tramvaj s nákladem čerstvé zeleniny v tašce. Tenhle druh popularity je jí trošku žinantní a vypráví o něm s nádechem ruměnce. Ač se narodila a vyrostla v Praze, pochází z jedné významné slovenské evangelické rodiny – a kdo trochu zná slovenskou společnost, ví, co to znamená. Její otec – „můj Samuel!“ – jak mu vždy říkala s nenapodobitelnou něhou – doktor práv, který se právy živit nesměl, se seznámil s temperamentní dívkou z lidu, která přišla do Prahy v roce 1938 na Všesokolský slet a rozhodla se, že tu zůstane, na odpoledním čaji v Repre v roce 1952. Bylo jim 34 a 38 let, když se jim narodila jediná dcerka, ta ale zato stála za to.

Neskutečně pilné, horlivé, vážné dítě se do všeho hnalo s nasazením, které se nám méně obdařeným mohlo zdát až groteskní. Nebylo – neslo výsledky. Táňa mluví několika jazyky – nevím, kolika dnes, stále jich přibývá – ale to neznamená jako u nás ostatních, že se umíme zeptat na cestu k nádraží. Táňa bere nový jazyk jako novou roli a jako neurazí ucho diváka falešnou notou, neurazí sluch cizince chybou výslovnosti nebo nesprávnou intonací! Perfekcionistka, ano, to je Táňa, perfekcionistka do morku kostí. Má v sobě hory energie a nešetří jí. Pracuje hodně – pracuje až příliš – a neptá se po honoráři. Rozhlasové dramatizace, dabing, nesčíslné dobročinné akce, recitační vystoupení a divadlo, kolik už bylo těch rolí! Každá z nich stála za to: Má v sobě výbušnou vášeň a schopnost předávat energii – podřízenou vytříbené herecké technice. A v sobě tolik nehrané pokory a dychtivé slušnosti, že jí to její kolegové ani nemají příliš za zlé.

Lidem dříve narozeným vtloukalo socialistické školství do hlavy nebezpečnou iluzi, že jsme si všichni rovni a všichni v podstatě stejní. Nevěřte tomu, mé krásné paní. Žijí mezi námi i lidé docela kromobyčejní.

Článek z časopisu Krásná, rok 2003