Tomáš Akvinský, filozof křesťanství

„Víra důkaz nepotřebuje, je zcela zřejmé, že musí existovat božský princip – jenže rozum touží po ověření jeho existence“.

Výkvět kultury a filozofie se ve středověku přesunul ze středomořské oblasti, ve které vzkvétala antika, na západ: území západní Evropy, které bylo dříve pokládáno za osídlené nebezpečnými, nevzdělanými barbary, se překvapivě stalo nositelem vzdělanosti a centrem evropských dějin. Tak už to bývá: dříve vyspělé civilizace postupně degenerují, podléhají dekadenci, slábnou a zanikají a na jejich místo nastupuje nová nezkažená krev, přinášející originální myšlenky, tentokrát pramenící z Nového zákona. Evropu ovládlo křesťanství. Křesťanský Bůh, milostivý a spasitelský, to bylo naprosto průlomové zjevení ve srovnání s problematickými, kontroverzními bohy antiky.

Čím dál víc lidí se nechávalo strhnout novou filozofií a vírou. Středověká kultura pak měla téměř výhradně náboženský a duchovní charakter. Filozofie byla považována za služebnici teologie a obě měly jeden společný jazyk: latinu, sjednocující vzdělance a umožňující jim cestovat z místa na místo a sdílet s ostatními jednotný základní postoj k náboženství a k názoru na svět. Filozofie ale na dávnou antiku ani na její největší filozofy nezapomněla, naopak. V období patristiky převládaly platonské a novoplatonské vlivy; období scholastiky přineslo hloubkové studium Aristotela především díky novým překladům do latiny. Velkou zásluhu na tom měl Tomáš Akvinský (1225–1274), který patří k největším filozofům křesťanství. K čtyřem antickým ctnostem (uměřenost, statečnost, rozum a spravedlnost) přidal tři křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. Jeho nejvýznamnějšími předchůdci byli Anselm z Canterbury (1033–1109), italský mnich, arcibiskup, filozof, který podal originální ontologický důkaz Boží existence - nebo Pierre Abélard (1079–1142), hlásající, že člověk má být hodnocen podle toho, co dělá; nikoli podle toho, v co věří.

Pět rozumných důkazů

Katolický filozof a teolog scholastické tradice Tomáš Akvinský (latinsky Thomas Aquinas), také zvaný „doctor angelicus“, vytvořil největší naukový systém středověku, zvaný tomismus, Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. Katolická církev ho považuje za svého největšího teologa a jednoho ze třiceti tří učitelů církve. Roku 1323 ho prohlásila za svatého. Tomáš pocházel ze starého italského šlechtického rodu. V sedmnácti letech se stal členem žebravého dominikánského řádu, což jeho zámožná vznešená rodina velice těžce nesla – jeho bratři se dokonce snažili Tomáše unést zpět do pohodlí a přepychu rodného zámku, ale on jim rafinovaně unikl.

Studoval pak v Neapoli a Kolíně nad Rýnem, kde byl v kontaktu s významným dominikánským teologem Albertem Velikým, který ho celoživotně ovlivnil a jehož hlavní myšlenky – spojení Aristotelovy filozofie a biblického zjevení – převzal. Ve studiích pokračoval na univerzitě v Paříži, kde posléze sám vyučoval teologii. Svá hlavní teologická díla sepsal v letech 1260–1273. Prohlašoval v nich, že Bůh stojí nad světem jako Stvořitel. Zabýval se také vztahem mezi vírou a rozumem, které jsou dvěma cestami vedoucími k jediné pravdě, hlásající, že Bůh je nejdokonalejším bytím: ostatní skutečnosti jsou stvořené. Rozum a víra mají počátek v Bohu. K naší racionalitě patří vědomí sebe sama, synderesis, obsahující hledání cesty k životu a Bohu. Díky synderesis se můžeme shodnout na společných lidských základech. Důležitá je i scientia (vědění) a sapientia (moudrost). Lidský rozum sám o sobě ale není schopen pochopit božskou podstatu. Přesto se Tomáš Akvinský pokusil dokázat Boží existenci pěti rozumovými důkazy:

1. pohyb: všechno, co jest, je hybné a vždy musí být příčina – pohyb je řetězem hybností a prvním hybatelem je Bůh;
2. důkaz účinku a příčiny: každý účinek má příčinu, někde však musí řetězec začít – něco je tudíž na počátku jako první příčina, která sama není účinkem, a tato příčina není rovna ostatním příčinám;
3. nutnost a nahodilost: vše má účel, nemůže existovat absolutní nahodilost, vždy za ní stojí něco, co je nutné;
4. nejvyšší dokonalost: když od méně dokonalých jevů postupujeme k dokonalejším, dojdeme k dokonalosti, kterou si už nemůžeme představit, protože je mimo naše chápání;
5. důkaz uspořádání věcí: každá věc má svůj účel, někam směřuje – „Bůh je účel účelů, cíl cílů“.

Tomáš Akvinský napsal: „Jediné, co tedy o Bohu můžeme skutečně vědět, je, že Bůh jest. Nevíme ale, jaký Bůh je. Jeho poznání nám zprostředkuje víra. Láska k Bohu převyšuje víru a poznání. Poznání Boha jsou schopni všichni lidé – rozum je k tomu svou přirozeností vybaven.“

Archiv, časopis Krásná 2012