Jiří Kolbaba - Indonésie mi změnila život (2. díl)
Poprvé jsem vyjel s rodiči někam v rámci Evropy, v exotice jsem byl před více než třiceti lety, a to v Mongolsku. Začátkem 90. let jsem měl to štěstí, že jsem mohl vyjet do Tuniska, Mexika a posléze do Indonésie, která změnila můj život, můj pohled na hodnoty.
Vzpomínáte si na svoji první cestu?
Poprvé jsem vyjel s rodiči někam v rámci Evropy, v exotice jsem byl před více než třiceti lety, a to v Mongolsku. Začátkem 90. let jsem měl to štěstí, že jsem mohl vyjet do Tuniska, Mexika a posléze do Indonésie, která změnila můj život, můj pohled na hodnoty. Najednou jsem si uvědomil, že nemusím permanentně žít tady a za každou cenu se honit za penězi, ale existují i jiné hodnoty. Takže jsem změnil svůj osobní a profesní život.
Stal jste se „profesionálním cestovatelem“…
Hranice cestovatele není zcela jednoznačná. Na člověka, který intenzivně cestuje, se pohlíží jako na cestovatele. V zemi tak velkých cestovatelů, jaké jsme měli, je pro mě čest inspirovat se jimi a dávat inspiraci mladším zájemcům o tento styl života. Když jsem řekl tátovi nebo synovi, který je špičkový ekonomický analytik, že se budu živit cestováním a nebudu mít cestovku, všichni se mně pochopitelně vysmáli. Také to trvalo několik let, než jsem si vybudoval tuto kariéru. Zpočátku jsem měl ekonomické problémy. Dnes ale už dostávám ze světa i z České republiky zakázky. Jsem šťastný, že se mi to podařilo a naplnilo můj život. Cítím tak každodenní a intenzivní pocit štěstí, radosti, naplněnosti a zadostiučinění. Veškeré úsilí stálo za to a nechtěl bych to měnit.
Blíží se konec roku, kde nejraději trávíte Vánoce a Silvestra?
Velmi soustředěně se snažím poznat, jak tyto tradiční svátky slaví jiné kultury. Na Vánoce, kdy je ten posvátnější svátek, bývám sice často doma, ale Silvestra trávím posledních 11 let až na jeden vždycky v zahraničí. Ten jeden jsem strávil v Praze, chtěl jsem poznat, jak se tráví Silvestr na Václavském náměstí. I když budu velmi tolerantní, tak by z toho Praha nevyšla vůbec dobře. Byl to jeden z nejhorších zážitků, jaký jsem v životě měl. Zatímco v jiných městech, ať už je to Paříž, Peking, Hongkong, Honolulu, nebo ostrovní formace v Tichém oceánu, všichni dodržují nastavená pravidla a nařízení a policie to kontroluje. Ale v Praze jsem viděl takový nepořádek a tekla i krev. Byl to otřesný zážitek. Letos jsem se rozhodl trávit Silvestra na Slovensku na horské chatě v blízkosti česko-polského rozhraní. Rád tam jezdím, i když bohužel Slováci mají stejný problém jako my, a to ve službách zaměstnat lidi, kteří pochopí, že to hlavní, co mohou klientovi nabídnout, není zboží, ale atmosféra, úsměv a pozdrav. Pomalu ve světě totiž ztrácíme kredit právě kvůli tomu, že jsme chladní, nejsme komunikativní a že se u nás lže a krade. Právě cizinci jsou první na ráně, kteří o nás zjistí tuto informaci, a to mě jako člověka, který má rád svoji vlast, nesmírně mrzí.
A kde se vám líbilo?
Nádherné Silvestry jsem strávil například v Honolulu. Přes den tam ležíte na pláži ve 33 stupních Celsia, v noci tam ležíte na pláži v 25 stupních. Místní samospráva na Silvestra střílela rakety z lodí v Tichém oceánu, málokdo pije na veřejnosti alkohol, nikdo nedělá přehnaný hluk a nechová se hulvátsky. Podobnou atmosféru jsem zažil, když jsem trávil Silvestra na Bali nebo v New Yorku. Zpíval tam živě Lionel Richi. Bylo to hrozně milé, zajímavá byla oslava na Champ Elyseé v Paříži, kterou jsem zakončil v typických francouzských kavárničkách. Rád trávím tyto svátky v oblastech mimo civilizaci, například na Fidži. Poslední Vánoce a Silvestr jsem strávil na lodi La Grace. To je česká pirátská loď, na níž jsem jezdil po 20 ostrovech v Karibiku a svátky jsme vítali s ozdobenou palmičkou a cukrovím, které jsme dostali od maminek. Bylo krásné trávit vánoční svátky a Silvestra na Svaté Lucii nebo na Svatém Vincentu. To všechno bylo zase trochu jiné, než když jsme na pevné zemi. Tam jsme sice také nebyli pevní v kolenou, ale jen proto, že jsme byli na vlnách. Jinak je dobré se příliš neopíjet. Vadí mi, že se v České republice enormně moc pije, to se ve světě tolik nevidí.
Daří se vám udržovat přátelství, která navážete během svých cest?
Někdy to jsou pochopitelně krátkodobá setkání, jindy se navazují přátelství, která přetrvávají. Mám mnoho přátel zejména v Indonésii, jak na Jávě, tak na Bali, kde jsem byl dvanáctkrát. To je místo, které miluji, mám balijské jméno, snažím se učit indonéský jazyk. Mám mnoho přátel v Americe, Kanadě, v Ománu, v různých afrických zemích. Je to vždycky o tom, že když to zajiskří, tak je jedno, jestli ten člověk je z vedlejší vesnice nebo z jiného kontinentu.
To překonává i jazykové bariéry…
Jazykové bariéry většinou překonáme, naučíme-li se nejpoužívanější jazyk, kterým je angličtina, a můžeme komunikovat. Ale kulturní bariéry jsou daleko hlubší. Většina těchto vzdálených národů to má však daleko snazší než my, oni jsou otevřenější a tolerantnější. Všimněte si, jak v naší kultuře hodnotíme, jaké kdo má auto, jaké má boty, sako a jaký kdo má mobil. To je typická česká a možná středoevropská vlastnost. Ve světě se víc hodnotí činy jednotlivců.
Kam se nyní chystáte?
V prosinci navštívím krátce Arabské emiráty a Slovensko. Příští rok to bude Antarktida, pak mám nachystánu cestu na Havaj… Naučil jsem se soustředit na poznávání světa. Jsem rád, že to všechno takhle funguje.
Archiv, časopis Krásná 2012
