Hortense Fiquetová a Paul Cézanne

Marie Hortense Fiquetová se narodila 22. dubna 1850 v Saligney v oblasti Jura na východě Francie. Jako velmi mladá přišla s rodiči do Paříže a za nízký plat námezdně pracovala v knihařství. Přivydělávala si tím, že pózovala pro malíře. V devatenácti letech se jí stalo osudovým setkání s třicetiletým Paulem Cézannem, který oceňoval její trpělivost, s níž dokázala celé hodiny sedět a ničím umělce nerušit v jeho pracovním zaujetí. Nebyla to však obětavost, ale trpěná nuda. Roli brala jako nutné zlo, aby měla trochu víc peněz.

Paul Cézanne měl vůči ženám vrozený ostych. V Paříži ho všichni považovali za neohrabaného venkovana hovořícího hrubě a s provensálským dialektem, který jen velmi těžko navazoval jakékoliv známosti. Jeho vztah k druhému pohlaví vyjadřuje jeden z raných obrazů, nazvaný Věčné ženství.

Svlečenou dívku obdivuje dav mužů různých profesí i společenských vrstev, od biskupa až po malíře. Nahota však působí jako přízrak. Všichni jsou ženou fascinováni, ale každý se jí bojí dotknout. Jen se z odstupu dívají. I Cézanne se styděl, takže to bylo nepochybně z iniciativy samotné Hortense, že se jim v lednu 1872 narodil syn, který po otci dostal jméno Paul.

Cézanne se v dítěti viděl a celý život se snažil, aby rodinu zabezpečil. Hortense se stala jeho družkou, s níž dlouhá léta žil bez požehnání úřadů. Navíc vztah tajil, zejména před svým přísným otcem Louisem Augustem, na němž byl existenčně závislý. Otec malířství nenáviděl, takže synovi házel klacky pod nohy. Byl boháč, ale Paulovi dával jen skromnou apanáž. Aby přežil, nikoliv aby si žil.

Když Cézanne vyrazil z Paříže domů na jih a ženu s dítětem vzal s sebou, žil u rodičů v Aix-en-Provence nebo v ĽEstaque, kde maloval, ale Hortense ubytoval třicet kilometrů daleko, v přístavu Marseille. Otec však něco tušil. Ještě jako osmdesátiletý stařík čile otevíral svému devětatřicetiletému synovi všechny dopisy, až se dopídil i nemanželského poměru a existence dítěte.

První reakce byla bouřlivá. Skromnou gáži 200 franků mu snížil na polovinu. Pro Cézanna to byla na několik měsíců úplná tragédie. Ale vše se nakonec vyřešilo. Nicméně malířova rodina neměla Hortense nikdy v lásce a i ti, kterým umělec důvěřoval, jako byla jeho matka a sestra Marie, ji brali jako nutné zlo.

Čas od času mu Hortense seděla modelem. Nikdy nešlo o akty, ale vždy jen o portréty, které působily v mnoha případech velmi neosobně. Žena na nich má téměř prázdné oči. Jako by to byly jen mandlovité otvory s velkou černou tečkou. Někdy se z toho dalekosáhle vyvozuje, že vztah mezi nimi byl až ledově mrazivý. Proto oči nemluví…

Ale Cézanne nebyl Leonardo da Vinci, aby vše zachycoval s anatomickou přesností. Malovat pro něj neznamenalo napodobovat, ale realizovat na plátně vjemy, které chtěl jako skladatel barevně komponovat. Tvář Hortense ho zajímala jen jako pouhý objekt, jako jablko, které tak často maloval ve svých zátiších a k němuž také neměl žádnou citovou vazbu. Podstatné bylo, aby ho modelka nerušila při práci mluvením a aby se moc nevrtěla, což jeho družka – občas ale se skřípěním zubů – dokázala.

V šestačtyřiceti se Cézanne zamiloval do mladé, ale vyvinuté služky Fanny. Tehdy se Hortense poprvé cítila ohrožená. A protože ve hře bylo bohatství, které Paul jednou po otcově smrti zdědí, donutila malíře k sňatku. Pak ať si dělá, co chce, stejně dávný plamen lásky zhasl a ze všeho se stal jen zvyk.

Ostatně kdo by to se Cézannem vydržel! Čím dál víc byl mrzutým bručounem, který si při nadávkách nebral servítky. Rozešel se postupně se všemi starými přáteli, dokonce i se spisovatelem Zolou, kterého znal od dětství. Jen umění považoval za své náboženství a tvrdil, že cílem malování je povznášet lidské myšlení. Takovým větám ale Hortense nerozuměla a považovala je za blábol.

Svatební obřad s minimálním počtem hostů se odehrál 28. dubna 1886 na radnici v Aix a o den později i v kostele sv. Jana Křtitele. Cézanne se upsal k manželství především kvůli svému čtrnáctiletému synovi Paulovi, ze kterého už byl šikovný mladík a malíř se v něm viděl. Záhy nato zemřel Louis August a z malíře, chudáka, který měl vždy hluboko do kapsy, se rázem stal boháč. Nikterak ovšem svoje zvyky nezměnil. Žil nadále velmi skromně. Hortense však byla jiného mínění. Chtěla si konečně něco užít.

Měla ráda pěkné šaty i společnost. Navíc Provence ji nebavila. Toužila po živé Paříži, kam odjela a kde pak většinou pobývala. Cézannovi jako venkovanovi naopak prosluněná krajina francouzského jihu přirostla natrvalo k srdci. Našel si tu i novou lásku. Horu Sainte-Victoire.

Jen jednou ho Hortense vytáhla na společný delší pobyt do Švýcarska. Žili v hotelech, což jí vyhovovalo, ale malíř se v nich cítil jako ve vězení. Každý z nich nakonec odjel jiným směrem. Cézanne na jih do Provence, Hortense do Paříže.

Cézanne se jako šedesátník v Aix pustil do nového tématu – koupající se ženy. Měl dost peněz, aby si opatřil mladé modelky. Ale pro obyvatele konzervativního města by to byl asi šok, kdyby do umělcova domku kousek za městem začaly docházet ty, které by oni považovali za prostitutky. Jistě by v tom spatřovali i pošetilost muže, jenž vypadal mnohem starší, než kolik mu ve skutečnosti bylo.

Také on sám se bál a žen se nadále ostýchal. „Jsou to telata nebo vykutálené počtářky,“ tak zněl jeho verdikt v otázce něžného pohlaví. Byl vděčný jen sestře, která se o něj starala s přísností klášterní abatyše. Akty proto dělal podle starých kreseb a zřejmě i podle snímků, které se snažil opatřit. „Poslyšte,“ šeptl, „vy se stýkáte s ženami, přineste mi prosím nějaké fotografie…“. Přání prý působilo jako elektrický výboj.

Cézanne zemřel v říjnu 1906 na zápal plic. Sestra Marie hned věděla, že se blíží jeho konec. Poslala do Paříže telegram, ale Hortense nijak nespěchala. Prý dala raději přednost domluvené schůzce se švadlenou. Do Aix dorazila až po Cézannově smrti. Ona sama svého muže přežila o šestnáct let, zemřela až v roce 1922. Možná s překvapením zjišťovala, že svůj život strávila s géniem, kterého znalci začali uznávat za otce moderního umění. Jí osobně to nic neříkalo. Malířství ji zajímalo jen jako mladou dívku, když si v Paříži jako -náctiletá modelka musela obstarávat prostředky na skromnou obživu.

Archiv, časopis Krásná 2021