Živí mě básně

Název divadelního představení Brouk v hlavě, ve kterém účinkujete, nabádá k hledání paralel. Co pokouší vás, o čem přemýšlíte?

Když jsem byla ještě malé děvčátko, žila jsem na Záhoří v malé vesničce Čáry. Byli jsme typická katolická rodina s hospodářstvím, o které jsme se museli starat. I když naši rodiče patřili k pokrokovějším lidem (mohli jsme jim tykat, což bylo tehdy pro jiné děti nemyslitelné), vyžadovali poslušnost. Nekontrolovali mně a mým čtyřem sestrám úlohy, ale dbali na to, aby byla nasekaná tráva či obdělané pole. Pásla jsem husy a pozorovala vlak, který jezdil za naší vesnicí do Trnavy. Vagony byly tehdy ještě otevřené a já jsem vídala dámy s velkými klobouky. Snila jsem o jiném, dalekém světě. „Mary, tam za těmi vršky, tam je Řím,“ říkávala mi babička. No a ta touha po objevování světa, touha jít stále dál, konfrontovat se s novými lidmi a prostředím, ta mi zůstala dodnes. Jsem typický Blíženec.

Touha po neznámém musela být u vás velmi silná. Do Bratislavy jste odešla už v patnácti letech a poměrně brzy jste dosáhla úspěchu v divadle.

Nebylo to zase tak jednoduché. Zpočátku jsem vystřídala několik zaměstnání. Vzpomínám si, že jsem jako učnice v kadeřnictví popálila zákaznici vřelou kulmou. Potom jsem prodávala konfekci a psala na stroji v úřadu. Už tehdy jsem však věděla, že budu herečkou. Přihlásila jsem se na inzerát a místo v SND jsem dostala. Hrála jsem a zároveň jsem vystudovala konzervatoř a vysokou školu.

Na prknech SND jste jako studentka spolupracovala s divadelními bardy Viliamem Záborským, Mikulášem Hubou, režisérem Jánem Budským. Jaký to byl pro začínající herečku pocit?

Samozřejmě nepopsatelný. Byla to pro mne úžasná škola, hrát se svými profesory a zároveň idoly na jednom jevišti. S Viliamem Záborským jsem musela vytvořit i několik mileneckých rolí. Dovedete si asi představit, jakou jsem měla trému. Naštěstí měl obrovské pochopení, byl ale přísný, nic neodpustil. A na jeho dokonalý jazykový projev se nedá zapomenout. Jazyk povýšil na umění, mou generaci naučil milovat slovenštinu.

Láska k mluvenému slovu se u vás naplno projevila při přednesu básní. Diváci si vás pamatují z televizních chvilek poezie nebo z nezapomenutelných recitálů, s nimiž jste procestovala svět. Myslíte, že verše už umírají?

Poezie je součástí mého života. Provdala jsem se za básníka! Ale básně Miroslava Procházky jsem znala dříve než jeho. Později jsem se díky němu dostala do společnosti dalších významných umělců. V Bratislavě v klubu spisovatelů jsme se setkávali se Smrekem, Krčmérym, Novomeským, Koišem či Válkem. Můj muž naštěstí uznával i praktické přísloví – Nejen chlebem je člověk živ –, a tak jsme často spojili příjemné s užitečným. Nemusela jsem doma vyvářet, u plodných debat s intelektuály jsme se v klubu vždy naobědvali. V Česku mi recitování přineslo přátelství s nezapomenutelnými dámami Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou. Poezie nikdy neumře, i když máme snad někdy pocit, že dnes lidé více čtou knížky vkladní.

Vašeho nenáročného manžela vám může závidět nejedna hospodyňka. Máte dvě dospělé děti a pět vnoučat. Jak jste zvládala domácnost, když děti byly malé?

Dlouho jsem je kojila. Syna Mirka skoro jedenáct měsíců a chtěla jsem i Janku. Muž mi to ale rozmluvil, prý by mě ty děti snědly. Byla jsem velmi hubená a začala jsem mu prý připomínat Twiggy. No a tehdy nastoupilo moje kuchařské umění. Dodnes však vařím, jen když si na to vyhradím čas. Nesmím se do toho nutit, i při vaření potřebuji volnost a fantazii. A pokud jde o domácnost, ne že bych nedbala na pořádek, ale raději si přečtu dobrou knihu, než bych běhala s vysavačem.

S básníkem, spisovatelem a novinářem Miroslavem Procházkou jste manželé úctyhodný čas. Co vás navzájem tak dlouho přitahuje?

S Mirem jsem se seznámila na svém prvním plese mediků a fabriky Cvernovky. Představila jsem se jako dělnice z továrny. Uvěřil mi a začali jsme se nezávazně stýkat. On si asi ale naše setkání pamatuje jinak..

Jak, pane Procházko?

Samozřejmě že jsem jí nenaletěl. Myslel jsem si, že chce zabodovat dělnickým původem, který byl tehdy populární jako dnes šlechtický. Pobavilo mě to. Imponoval mi její vzhled, ale hlavně opravdový zájem o to, co jsem říkal. Nepatřila mezi ty dívenky, které předstírají zájem a koulejí nedůvěryhodně očima. Hltala informace, které jsem jí mohl zprostředkovat, a naše další setkání považovala za součást svého studia. Já jsem tehdy pracoval jako novinář. Publikoval jsem interview s mnoha významnými osobnostmi (A. Hepburnová, G. Chaplinová, J. Kennedyová, A. Dellon, F. Castro a jiní). Dlouho jsme sami netušili, že náš vztah přerostl do něčeho vážnějšího. Ani potom, co se venku zdvihl vítr a škaredé počasí nás donutilo sblížit naše planety i intimněji.

Vy jste se nechtěli vzít?

Ale ano, měla jsem dokonce všecko přesně naplánované. Nejdříve syna, potom dceru. Věřím numerologii a jsem i pověrčivá. Vypočítávám si svoje šťastná čísla. Vše, o čem jsem snila, se mi splnilo. Přesto, univerzální rada na partnerské štěstí neexistuje. S Mirem jsme dokázali zůstat spolu možná proto, že dodnes umíme vést dialog. On toleruje, že když mluvím já, zosobňuji čtyři ženy najednou. Miro je Lev, nikdy nežárlil na mé úspěchy a v případě problémů mi ochotně pomáhal. Umíme se stále brát s humorem, což je asi nejdůležitější. A měli jsme od začátku oddělené ložnice. Vždyť kdo to kdy viděl, aby byl chlap v ženině nejintimnějším pokoji tak dlouho na návštěvě!

Žili jste určitý čas v Izraeli, dokonce jste byli v kibucu. Jak vám chutnala košer strava?

V kibucu jsme žili jen krátce a bylo to dávno, v šedesátém osmém, před příchodem Rusů na naše území. Můj manžel pochází ze židovské rodiny a požádal mě, abych tam šla s ním. Měla jsem recitovat místním slovanským občanům. Původně chtěl jet s námi i spisovatel Dominik Tatarka, ale doba byla dost pohnutá, tak zůstal raději doma. Život v komuně mi nepřipadal o nic zvláštnější než u nás doma na Záhoří. Obdělávali jsme půdu, rozdělovali jsme si povinnosti. Zajímavé bylo, že se postavení a úkoly každého člověka po určitém čase měnily. Takže mě například v jídelně obsluhoval diplomat. Skvěle promyšlený způsob jak zapomenout na to, jak chutná moc. Dnes je život v kibucu samozřejmě jiný. A košer kuchyni, tu jsem tehdy ani nezaregistrovala. Maso mi nechybělo, doma jsme ho jedli jen v neděli. Zřejmě jsem poloviční vegetarián. Vždyť možná proto jsem nebyla nikdy vážně nemocná.

V Jeruzalému jste se poznali s osobním tajemníkem prezidenta Masaryka, spisovatelem Viktorem Fischlem. Známé jsou jeho slavné Hovory s Masarykem.

Viktor Fischl pochází ze stejného kraje jako já. V Izraeli nám dělal průvodce po kulturních památkách. Byl velvyslancem v různých zemích. Je to úžasně vzdělaný a moudrý člověk. Prezident Václav Havel mu udělil významné vyznamenání. Překvapil nás svou skromností, nejdříve jsme vůbec netušili, kdo to je. Dodnes jsme přátelé, a když nám čas dovolí, navštěvujeme se.

Vy pocházíte z katolické rodiny, manžel ze židovské. Jak jste dokázali spojit rozdílné kultury a tradice?

Nikdy jsme žádný společenský či jiný rozdíl mezi sebou nepociťovali. Ani moji, ani jeho rodiče. Vyrůstala jsem na území, kde jsme podle mne byli v Evropě už v době mého dětství. Můj otec se vydával bez pasu do Rakouska skoro každý den prodávat zeleninu. Nakupovali jsme v Hodoníně. Žili jsme vedle sebe, Slováci, Moravané, Češi, katolíci, evangelíci či židé, a ani jsme o tom nepřemýšleli. Kamarádila jsem se s cikánkami. Dnes je demokracie a každého zajímá původ nebo vyznání druhého. Jsem venkovanka ze Zapadákova, ale tatínek nás učil, že jsou lidé jen dobří a zlí, škaredí a pěkní, moudří a hloupí. A to je moje životní krédo.

Archiv, časopis Krásná, 2006