Jak jsou krásní

Kdysi jsme mívali v pondělí pracovní porady, nepotrpěla jsem si nijak na pondělky, bývala to nuda. Ale jeden mi uvízl v paměti, i když se na té poradě nic obzvláštního nestalo. Jeden můj kolega právě oženil syna a pokradmu, aby šéfová neviděla, nám ukazoval fotografie ze svatby. Má starší kolegyně, vážená natolik, že si to mohla dovolit, si prohlížela svatební fotografie docela ostentativně a se zájmem a pak pronesla nahlas: „No tak vidíte, alespoň vidíme, jak krásní jsou mladí lidé!“ Všechny oči se na ni upřely, ale, opakuji, mohla si to dovolit a porada jela dál.

Když došly snímky ke mně, viděla jsem na nich jen poněkud oplácanou, průměrně pohlednou dvojici. Nijak zvlášť mě nezaujaly, zajímala mě však ta starší kolegyně. Chtěla být jenom neobratně milá? To nebylo příliš v jejím stylu… Prohlížela jsem si snímky bedlivě a náhle a prudce mě napadlo: „Bože, ta je už stará!“ – a přiznám se, srdce se mi sevřelo znechucenou lítostí. Byla jsem – shodou okolností – z daného shromáždění nejmladší.

Dnes už se mi to – docela zákonitě – nestává, a také přesně vím, co mou váženou kolegyni k onomu zvolání přimělo. Také se přistihnu, že ulpívám pohledem na lidských tvářích – doufám, že nenápadně! – a říkám si: „To je báječné, ta krásná sametová napjatá pleť, ta křivka brady, to klopící se víčko neobklopené jedinou vráskou – to je tak hezké, tak PŘIROZENÉ, doufám, že ti šťastní lidé vědí, co mají!“ Nu, patrně nevědí. Pokud si vzpomínám, za mlada jsem se ani minutku neradovala prostě jen z toho, že jsem mladá. To bylo přece samozřejmé. Důležitých bylo tolik jiných věcí – a bylo tak snadné VYPADAT ÚPLNĚ NEMOŽNĚ. Přiznám se, že jedna má mladá kolegyně mi také časem připadá ÚPLNĚ NEMOŽNÁ, když stává před zrcadlem se slzičkou v řasách a s vztekle nacapenými ústy: „No to přece nemyslíte vážně, že bych tam měla jít v tomhle? Nikam nepůjdu, co bych tam dělala!“ – a v očích má nefalšovaný děs a utrpení tak pravé, že už ani doopravdy hezky nevypadá.

Co s tím? Oči se nám mění v toku let, všichni to víme – a všichni to víme až zpětně. A ode mne by bylo patrně chytřejší o tom vůbec nemluvit, abych si od vás nevysloužila obdobné – jen zpola soucitné – pohrdání, jakým jsem kdysi obdařila svou starší kolegyni. Jenže si říkám PROČ? Proč bych si neměla myslet, co si myslím, a dokonce to říkat nahlas, podaří-li se mi to nějak narovnat do gramotné věty? Proč bych měla pokorně přistupovat na to, že pravda je jen jedna?

Není náhodou zábavné, že i ty nejjednodušší věci – třeba, jestli to někomu sluší nebo nesluší na nějaké pitomé fotce – vidíme každý jinak? A že to není důvod k vzájemnému odsouzení ani k lítostné toleranci? Nebylo by docela šikovné, kdybychom se o tom naučili mluvit? Kdybychom z toho udělali – co já vím – společenskou hru? Takové Člověče nezlob se pro chytré děti? Možná by nám poněkud pomohla zmírnit absolutnost našich soudů, zrelativizovat některá trápení… Ani bychom o tom možná nevěděli. To by bylo úplně nejlepší.

Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Unsplash