Kukátko – Se Sovětským svazem na věčné časy?
Střižna na Barrandově se stala definitivně mým druhým domovem. Všichni jsme zaměstnanci Státního filmu, my, „tvůrčí pracovníci“, máme nyní základní plat plus smlouvy na jednotlivé filmy. Už jsem poznala několik režisérů, kteří mi byli ochotni svěřit sestřih svého filmu. Neměla jsem však stálou asistentku, a tak jsem si na vedení vyžádala, abych si k sobě mohla vzít svou sestru Danu, která právě maturovala.
1949–1951
Střižna na Barrandově se stala definitivně mým druhým domovem. Všichni jsme zaměstnanci Státního filmu, my, „tvůrčí pracovníci“, máme nyní základní plat plus smlouvy na jednotlivé filmy. Už jsem poznala několik režisérů, kteří mi byli ochotni svěřit sestřih svého filmu. Neměla jsem však stálou asistentku, a tak jsem si na vedení vyžádala, abych si k sobě mohla vzít svou sestru Danu, která právě maturovala. Byla droboučká a společenská, vzpomínám na režiséra Walló, vždycky ji vzal, roztočil a říkal: „Ty máš ale nějak těžké boty, Danuško!“
Střižnu netvoří jen přístroje, ale především lidé. Tady se pracuje, diskutuje, protřásají se novinky a nejlíp ze všech jsou informované – pracovně i jinak – skriptky. Jsou už u zrodu technického scénáře a mají v popisu práce vědět všechno. Pak je tu pomocný režisér nebo asistent režie, někdy i kameraman, občas se objeví i zvukař a – pokud rád chodí do střižny – pan režisér. Tehdy se pracovalo jinak než dnes, do střižny přicházel materiál z denních prací a z natočených scén vznikal hrubý sestřih, ze kterého mohl režisér získat představu, jak pokračovat dál. Leccos se dalo přizpůsobit, přitočit, nebo dokonce přetočit.
Mou první zakázkou byl celovečerní dokumentární film propagandistického charakteru Nové Československo sovětského režiséra Běljajeva. Asistenty mu byli Schulhof, Vlček a Karásek – ti jezdili na exteriéry s kameramany. Natočený materiál i sestřih kontroloval režisér pouze v projekci. Nejlepší na tom byla hudba Jana Kapra – dostal za ni státní cenu.
V roce 1951 jsme dělali s režisérem K. M. Walló dokumentární film z archivních materiálů Rok stalinské epochy, ke kterému psal oslavný komentář A. J. Liehm. S režisérem Jaroslavem Machem jsme pracovali na filmu o nejslavnějším Čechoslovákovi té doby Emilu Zátopkovi, komponovaný z archivních materiálů a dotáček v ateliéru, které byly jakýmisi předchůdkyněmi dnešních talk-show. Vzpomínám, jak Zátopek s gustem vyprávěl: „Copak, že jsem prohrál, to mě nemrzelo, ale že mi tam ukradli tretry!“ Za ten film jsme dostali s režisérem ministerskou cenu, spojenou dokonce i s finančním ohodnocením.
V roce 1951 ke mně nastoupila asistentka Štěpánka Stříbrná. Byla to Bulharka, provdaná za Čecha usedlého v Sofii, po válce se v rámci repatriace přesídlili do Prahy a dostali byt v Bulharské ulici. Stala se na dalších dvacet pět let mou věrnou spolupracovnicí a zůstala se mnou až do mého definitivního odchodu ze střižny.
Archiv, časopis Krásná 2008
