Dobročinnost diplomatická aneb činíme dobře?
„už je zase ráno, ráno po slavnosti, opuštěné ráno, už tu není hostí…“ Po veliké vánoční jízdě se probouzíme do mlhavého lednového rána, prochladlé prsty přejíždějí pohublou peněženku, ručička osobní váhy se povážlivě pohupuje doprava, popelnice překypují nevratnými obaly, přesyceni pochutinami preferujeme pro změnu prostou stravu, přichází k chuti podmáslí, brambory na loupačku a dobrá předsevzetí.
Uklízíme po velkém výprodeji, děláme inventuru. Cestou k narození Krista Pána našeho a k slunovratu jsme obtíženi taškami nákupů klopýtali kolem nesčetných pokladniček, dobročinných koncertů, výrobků chráněných dílen, odhodili nebo neodhodili do koše složenky všemožných nadací, ševelící PŘISPĚJTE, PŘISPĚJTE… Učinili jsme dobře? Dobročinné bazary jsou velmi starý vynález. Vzpomínáte na Jih proti Severu, ovdovělá Scarlett se vrací do společnosti, smí prodávat ve stánku věci v podstatě neprodejné, přijde Rhett Butler… Jiné možné výtěžky Scarlett ani na mysl nepřijdou.
Jsme navyklí se ušklíbat: Sejdeme se v krásném sále a v krásných šatech, vizážistka a kadeřnice také nejsou zadarmo, a budeme si za přemrštěné ceny navzájem prodávat koláče a výšivky. Režie bude vysoká, ale možná, možná snad něco zbude sirotkům v centrální Africe, pakli jim to někdo cestou nezcizí. Jsou vskutku všechny královny, všechny manželky státníků, starostů, hodnostářů všech odrůd tak hloupé a zkažené, že se chovají tak pošetile? Kdyby prodaly jediný ze svých šperků, výnos by předčil… podobných kritik jsme slýchali do úmoru.
Zkusme to z druhé strany. Společenská událost na evropské úrovni je divadlo, jehož účastníci soutěží v dokonalém plnění zdánlivě nepsaných pravidel. Je okázalé a promyšleně nenucené. Prostě prodáváme koláče, hrajeme si na prodej koláčů, jsme si navzájem i publikem, máme totiž ctižádost vyzařovat normy smýšlení, tvořit názor, jít příkladem, klást mety.
A prosím, v bruselské Evropě se už dávno nosí – a napřesrok jistě nosit bude – názor tento: My, vzdělaní a dobře vychovaní, kteří si na sobě zakládáme, jsme s to reprezentovat to nejlepší, co je civilizace dnes schopna nabídnout – blahobyt natolik kultivovaný, že je ochoten uvažovat i o něčem jiném, než je tvorba zisku. Snažíme se – alespoň snažíme – myslet i na podmínky, v jakých náš blahobyt vzniká a co to znamená pro naši planetu a naši budoucnost. Alespoň jeden před druhým předstíráme, že bereme vážně ten zatrolený UDRŽITELNÝ ROZVOJ a jsme pro něj ochotni alespoň malinko udělat…
V našich krajích jsou podobné postoje dosud novinkou. Ještě jsme si nezvykli, že náležíme k bohatým. Žaludky už kypí z kalhot, ale oči by ještě chtěly to lesklé, z regálů přetékající zboží, a přirozeně čím levněji, tím lépe. Ještě jsme pošetile bezmocní, manipulovatelní a nebezpeční. Klidně skoupíme prací prášky s fosfáty a jogurty se vším, kromě mléka. Zvolna se učíme třídit odpad, je to směšně málo, ale je to něco. Koledy dozněly a žárovky v korunách stromů hasnou, je čas počtů a dobrých úmyslů.
Co si takhle na tento rok pořídit místo tři sta šedesáti pěti igelitových jednu tašku plátěnou a chodit s ní na nákupy? Ano, je to pracnější. Kdo z nás to dokáže? A kdo si ji dokonce dokáže koupit za celých 100 Kč – šílená marnotratnost!
– v krámku občanského sdružení Cesta domů, a přispět tak na provoz Domácího hospice?
Mysleme na svou budoucnost: je v ní mnoho nejasného, jedno však…
Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Unsplash
