Půvaby perského trhu

Půvaby perského trhu

Půvaby perského trhu

Jaký vztah máte ke smlouvání? Mám kamaráda, je to samorost. Odjakživa rád cestuje, ale nikdy nesmlouvá, ze zásady. Hádali jsme se proto. „Ona tě chce obrat, jasně, to vidí i slepý,“ říkala jsem na soutoku Amazonky s Riem Negrem, když jsem s hrůzou přihlížela, kolik po něm chce boubelatá domorodka za dvě manga. „Ale já jí to můžu dát,“ říkal on, „styděl bych se, že mám víc než ona…“ Naučila jsem se mlčet.

V brazilském pralese anebo v Barmě měl jeho postoj nejen morální smysl, ale i cenu. Lidé kolem nás byli chudí a smlouvat moc neuměli. Z devadesáti korun (v přepočtu) snadno sleví o třicet. Jenomže mne těch usmlouvaných třicet nevytrhne a oni by z nich žili týden. Anebo čtrnáct dní.

V arabském světě se smlouvat musí. Dodnes s hanbou vzpomínám na svůj nákup balíčku ibiškového čaje v egyptském turistickém středisku. „Kolik?“ „240.“ „Cože?!“

Následuje drobné smlouvání, odnáším si balíček za šedesát a prodavač se směje, ne, nesměje se na mě, směje se mně, vysmívá se mi, to poznám i já, vyjevená bílá ženská. A bodejť by se nesmál, když kousek odtud ve městě dostanu v krámě takový balíček za dva…, a ještě by mi možná slevili. Smlouvání je, jak známo, součást orientální kultury, stojí to ve všech průvodcích. Prodavač je ochoten nadsadit cenu třeba tisíckrát. Pak si s kupujícím zahraje ono rituální kolečko – uzavře obchod a rozloučí se s úsměvem. Evropská kavka odchází spokojena, zaplatila jen třicetkrát víc, než je cena obvyklá!

Ale co je cena obvyklá? Na cestách člověk pozná spoustu lidí. Z téhle milé sportovní osůbky se například vyklubala dealerka jedné telekomunikační společnosti. Nabídne mi mnohem! (ale mnohem!) výhodnější podmínky užívání! Je to akce! A dostanu k tomu i nový mobil! Má to jakési háčky, ale ona je taková sympatická a v životě to nemá lehké a vůbec, uznávám, že být dealerem čehokoli je boj o život. Podepisuji tedy, že přestoupím od jedné společnosti ke druhé. Uvědomuji si ovšem, že k tomu – pro sebe, abych měla dobrý pocit - potřebuji nějaký racionální argument.

Zde je: v rámci mé dosavadní smlouvy uzavřené u původní společnosti se mi volné neprovolané minuty nepřevádějí do dalšího měsíce. Ale já při svém nepravidelném způsobu života volám na mobil jeden měsíc moc a druhý moc málo. Kdežto druhá společnost mi nabízí minuty převodné! Dobrá. Podpisuji.

Druhý den mi volá milý hlas z mé původní společnosti: Jaký vztah máte ke smlouvání? Mám kamaráda, je to samorost. Odjakživa rád cestuje, ale nikdy nesmlouvá, ze zásady. Hádali jsme se proto. „Ona tě chce obrat, jasně, to vidí i slepý,“ říkala jsem na soutoku Amazonky s Riem Negrem, když jsem s hrůzou přihlížela, kolik po něm chce boubelatá domorodka za dvě manga. „Ale já jí to můžu dát,“ říkal on, „styděl bych se, že mám víc než ona…“ Naučila jsem se mlčet. „Vy nás chcete opustit? A proč, smím-li se ptát?“ Odpovídám poctivě: „Kvůli nepřevodným minutám.“ „Ale to je maličkost,“ dí hlas, „tak já vám dám převodné u nás! A přidám vám! Teď máte volných minut čtyřicet, přidáme vám ještě třicet a všechny převodné – co vy na to?“ Vyžádala jsem si den na rozmyšlenou. „Zavolám tedy zítra touhle dobou, ano?“ táže se hlas zdvořile, pozorně a vlídně, „bude se vám to hodit?“ Bude… V mezičase volám své známé dealerce a vykládám jí to na rovinu: „…tohle mi nabídli, finančně výhodnější to pro mne jistě bude, co tomu říkáš?“ „No, já už jsem ti dala nový mobil,“ říká ona zvolna a je jasné, že ustoupit nehodlá, „a že by tamti něco převáděli, to se mi nezdá… Ale víš co? Zůstaň u mne a já ti pošlu na účet tři stovky! To firma unese!“ Připadá mi to zvláštní. Legrační. „Jasně, zůstanu,“ říkám, „nebudu přece kazišuk, ne?“ „Jen se nedej zlomit,“ nabádá mě kamarádka dealerka a do hlasu se jí vkrádá starost.

Druhý den ráno telefon původní telefonní společnosti: „Tak zůstanete u nás?“ „Ne.“ „A proč ne, smím-li se ptát?“ „Z osobního rozmaru.“ „A co když vám nabídnu tohle: Ne čtyřicet, ale tři sta čtyřicet volných minut!“ „Ne,“ říkám a má pobavenost sílí. „Převodných!“ „Ne.“ „A jen za tři sta korun měsíčního paušálu!“ „Ne.“ „A závazek jen na dvanáct měsíců!“ „Ne,“ opakuji jemně a věcně, vzdoruji pokušení se zasmát. „Ne? Na to se přece nedá říct ne?“ „Určitě nedá,“ souhlasím, „ale až příště!“ „Jaké příště?“ znejistí hlas. „No, víte, já už jsem tuhle smlouvu podepsala. A nemám tak úplně ve zvyku vypovídat smlouvy.“ „Ale tu smlouvu můžete vypovědět! Do dvou měsíců! Vy to třeba nevíte!“ Teď už se směji bezmála nahlas. To je přece komické, zábava, artefakt. Smlouvání je umělecké dílo, souboj dvou myslí, už vůbec nejde o peníze. „Jsem ráda, že mě na to upozorňujete. Mohu-li tedy tu smlouvu vypovědět do dvou měsíců, nemusím to proto učinit dnes, že ne?“ „Ne,“ říká zaražený hlas „pokud trváte na svém.“ Loučíme se zdvořile.

Orientální smlouvání je, jak známo, výsostný rituál, do něhož je nutno investovat tolik šarmu a osobního nasazení, až přesvědčíte protivníka, že se vlastně o nějaké peníze v nejmenším nejedná. Že je to hra a umění a vůbec – copak je život jen o penězích? Smlouvání se tedy stává - může stát – i zdrojem radosti? Zkouším z toho, po svém pošetilém zvyku, vysoukat nějaké zobecnění. Ryby zápasí v tůni, požírajíce se. Která z nich je morálnější? Obávám se, že ta chytřejší. „I poslední žebrák má cosi nadbytečně. Budeš-li mít jen to, co nutně musíš mít, jak zvíře budeš žít!“ říká král Lear chudáčkovi Tomovi, když oba málem nazí čelí přívalům bouře. Kultura začíná tam, kde nejde přímo o přežití. Slýcháme nyní řadu hlasů těch, kdož se obávají islamizace naší (teď uvádějí různě dle svého zaměření) křesťanské/západní/evropské/české kultury. Hm, jejich obavy nedokážu sdílet. Orientální způsoby už pronikly hluboko do našeho každodenního života. Z mého pohledu je to rozhodně obohacení. Tříbí to mysl, není to nuda. Smlouvejte více!

Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Hledači Kamene mudrců Slunce a Měsíc ve znamení Zvěrokruhu - Blíženci

Žádné komentáře

Přidat komentář