Kamila Moučková - Láska

Je květen, je máj, lásky čas. A tak by možná nebylo od věci něco si o tom zázračném lidském citu říci. Jinak o něm bude mluvit zamilovaný a samozřejmě jinak psychiatr nebo psycholog.

Láska – jenom si to schválně řekněte nahlas. Jak krásně to slovo zní. No není to nádhera? Když je lásky moc, je s ní trápení, a když není vůbec nebo je jí jen málo, tak je s ní trápení také. Řeknete si, proč by nás trápila, když je jí moc? To je tak: někdy stravuje, člověk je jí absolutně zahlcený, nemá myšlenky na nic jiného. Všechno zanedbává, je jako vykolejený, vzdychá, chce být se svým milovaným čtyřiadvacet hodin denně. A hlavně ubližuje. Nedej pánbůh, aby mu někdo přes tu jeho lásku přeložil jediné stéblo.

Sama jsem takovou lásku zažila. No, lásku. Dnes po letech, když to vidím s nadhledem, bych spíše řekla vichřici. Ano, byl to uragán, tajfun, nebylo to k ničemu dobré, i když tehdy to bylo určitě krásné. Nadělala jsem paseku, nebyla jsem ničeho schopna, jenom jsem vzdychala. Ubližovala jsem, kopala kolem sebe, hromadila jsem jeden nesmysl za druhým. Ale nejhorší bylo, že to odnášeli moji nejbližší. Nemohla jsem do té své posedlosti už zařadit nic pozitivního. Nic. Byla to opravdu spíš posedlost než láska. A úplně mě ochromila. Naštěstí jsem po nějakém čase v sobě vydolovala alespoň kousek kázně, soudnosti, chytila jsem se za hlavu a začala trošku myslet. Probudila jsem se jako ze snu a začala s hrůzou sčítat napáchané škody. Tak to je láska smršť, láska vichřice, láska, která jenom bere.

Pak je láska hezká, která tím, že je, také něco dává. Prvotní zamilovanost se promění v opravdový cit, poklidný a šťastný, který přináší radost tomu, kdo miluje, i tomu, kdo je milován. Je to dar a ne každý ho v životě potká. V člověku, který to štěstí má, je tolik dobra, lásky, laskavosti, něhy a pochopení, že získává nejenom on, ale i všichni kolem. Jsem šťastná, že jsem takovou lásku mohla prožít i já.

Znám lidi, kteří nejsou schopni se přes osudný most od zamilovanosti ke skutečnému hlubokému vztahu dostat. Jsou v podstatě nešťastní. Někteří na lásku nevěří vůbec a hledají jenom duchovní hodnoty. I tak se asi dá žít, ale nevím, jestli bych to dokázala. Bez lásky se žije hrozně těžko. Alespoň mně! I to jsem zažila. Po jednom zklamání se obrníte a novému vztahu se bráníte. Bojíte se jej přijmout, protože už moc dobře víte, jak to strašně bolí, když odezní. A tak zalezete do ulity a přesvědčujete se, že ne. A pak do toho zase spadnete, zase trpíte a zapřísaháváte se, že vás láska už nikdy nedostane.

Láska je prostě mocná čarodějka! Je lepší riskovat bolest, nebo se obrnit? Nevím. Na to není recept, to musí každý sám za sebe. Já ale bez lásky žít nechci, ani to neumím.

PS: Pak je ještě láska nenaplněná. A já si nejsem vůbec jistá, jestli není nejkrásnější, protože se vlastně nemůže zkazit. Ale o tom až zase někdy příště!

Archiv, časopis Krásná 2007