Nejsem herec, ale jednoho v životě hraju

Nejsem herec, ale jednoho v životě hraju

Nejsem herec, ale jednoho v životě hraju

Nedávno jsem se přihlásil na tak zvané rychlé rande. Většinou to probíhá tak, že sedíte čtyři až pět minut u stolu s někým cizím, koho jste nikdy předtím neviděli, a snažíte se nepůsobit na něj jako někdo, kdo má zapotřebí chodit na akce, jako je rychlé rande, aby se seznámil se ženami. A samozřejmě že nemám zapotřebí chodit na akce, jako je rychlé rande, abych se seznámil se ženami. Hm. Abych přesvědčil oněch patnáct nebo kolik dívek ten večer, řekl jsem jim, že sbírám inspiraci pro svou knihu. Myslím, že některé tomu i uvěřily.

Můj problém není v tom, poznávat ženy, spíše mám problém nechat ženy poznávat mě. Mnoho lidí, kteří se se mnou setkají poprvé, se zeptá, jestli jsem herec. Jako dítě jsem ve škole hrál. Šlo o představení, kde se jeden kostým hodí do každé hry a režisér zpívá na jevišti spolu s ostatními, zatímco oni bojují s každým slovem, ať už se jedná o Marry Poppins, nebo příběh od Dickense. Na střední škole jsem chodil do dramatického kroužku, což v podstatě znamenalo, že jsem se rozhodl, že nosit make-up mi stojí za to, abych mohl trávit čas s pohlednými slečnami, které byly členkami souboru. Školní divadlo je v Americe velký fenomén, ale nemyslím si že by to bylo proto, že by američtí teenageři měli zájem o literaturu nebo divadlo větší než jejich vrstevníci tady v Evropě.

Myslím, že je to tím, že jsou víc osamělí. Puberťáci mají rádi pozornost. Pro sedmnáctiletého kluka, který vyrostl v tichém sousedství v okolí San Franciska a snažil se objevit cestu, jak dokázat ostatním i sám sobě, že může být výjimečný, není lepší pocit než stát na osvětleném jevišti. I když neumí zpívat a recitace mu také nijak zvlášť nejde. S mnohými kamarády z divadla jsme si slíbili, že zůstaneme herci po celý život a nenecháme se ničím odradit. Že budeme žít v malém kamrlíku někde v Brooklynu nebo v severním Londýně, jíst fazole uvařené na přenosném vařiči a navzájem navštěvovat naše hry a pozorovat s vážnou tváří jeden druhého v divadelních hrách Čechova nebo Arthura Millera. Jeden z těchto kamarádů dnes pracuje na výletních lodích Walta Disneye v Karibiku, kde v plyšových kostýmech šišlá na otrávené děti. Další z nich je právník. A jeden z nich žije v malém kamrlíku v Brooklynu, kde si vaří fazole na přenosném vařiči. Obdivuji ho, ale má touha hrát mě opustila krátce poté, co jsem svůj zářný výkon viděl nahraný na videokazetě. Odešel jsem studovat na univerzitu a k hraní se už nikdy nevrátil.

Než jsem se našel coby učitel hudby a angličtiny, pohrával jsem si s myšlenkou stát se saniťákem na pohotovosti v nemocnici, a dokonce jsem byl na praxi v jednom centru rychlé pomoci v Kalifornii. Myslím si, že jsem tehdy stále vyhledával drama, i když tentokrát už bez světel a jeviště. Na jeho prknech jsem si nevěřil, a tak jsem doufal, že budu moct být přítomen opravdovým příběhům obyčejných lidí, odehrávajícím se ve stísněných čekárnách pohotovostní služby. I tam se odehrává divadlo každý den, doktoři hráli doktory, zdravotní sestry hrály zdravotní sestry a já hrál někoho, kdo nemá nejmenší tušení, co dělá tam, kde je, ale byla to ta nejlépe odehraná role v mém životě.

Pamatuji si, jak jsem poprvé viděl mrtvého člověka: mladý černoch kolem devatenácti let v tričku a šortkách, kterého jednoho teplého červnového večera srazilo auto. Zemřel okamžitě, ale stejně musel být převezen na pohotovost, aby jej za mrtvého prohlásil lékař. Převezli jsme jej na pokoj, umyli jeho paže a tvář a zabalili ho do prostěradel, aby ho mohla vidět rodina bez zbytečného traumatu z pohledu na jeho zranění. Stalo se to první večer mé praxe. Zkušenější kolega, který stál vedle mě, se na mě podíval a zeptal se, jak se cítím. Podíval jsem se znovu na toho kluka, na jeho napůl otevřené oči, a neměl jsem co říct. Byl jsem na jevišti a jediné, na co jsem myslel, bylo, že jsem unavený, mám hlad, že jsem sám v pokoji s mrtvým tělem a chci jít domů. Prohodil jsem něco o pomíjivé existenci, něco ve smyslu „být či nebýt“. A pokrčil jsem čelo.

Celou tragédii jsem si uvědomil až později, když si ke mně ten kluk ve snu přisedl a vyslechl, co jsem mu chtěl říct. Až v momentě, kdy se na mě nikdo nedíval a nikdo nečekal na mou emotivní reakci, jsem byl schopen něco cítit

To, že si tolik lidí myslí, že jsem herec, v podstatě znamená, že si myslí, že jsem špatný herec. Ten typ herce, který si užívá víc to, že je herec, než samotné hraní. Znamená to, že kolem mě vidí fasádu, která stojí mezi tím, kým jsem, a tím, kým se zdám být. Nikdo se v televizi nedívá na Sira Bena Kingsleyho, protože je herec, ale proto, že v tu chvíli je Gándhí nebo šachový šampion. Herci jsou nudní, jen charaktery, které hrají, jsou zajímavé. A tohle mi dělalo ve spojení s mým milostným životem starosti. Jaký je rozdíl mezi mnou a rolí mne samotného, kterou hraji? Někdy mám strach, že říkám přesně to, co si myslím, že se ode mě očekává, protože to mám v pomyslném scénáři.

Když jsem ale tím, kdo ty věci říká, neznamená to také, že je prožívám? Tohle jsou pasti, které na nás číhají ve chvíli, kdy uvěříme, že sami o sobě nejsme dost dobří, a to ani pro nás samotné. Kdy se bojíme ukázat sami sebe, kdy zapomeneme, že můžeme s druhými sdílet i ty opravdové pocity. A tak se snažím. Doufám, že jednoho dne se budu moct postavit před jiného člověka a ukázat mu, kdo jsem, tak jako oné noci, kdy jsem si ve snu povídal s tím chlapcem, který mě vyslechl a necítil potřebu se mě na něco ptát.

Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Uč se moudrým býti. Ale jinak – Kosmická výchova První cvičitelka Klemeňa Hanušová nebyla sokolkou

Žádné komentáře

Přidat komentář