První cvičitelka Klemeňa Hanušová nebyla sokolkou

V neděli dopoledne 1. června 1862 se v tělocvičně Apollo v Ječné ulici konalo slavnostní rozvinutí sokolského praporu. Karolina Světlá, matka praporu, v krátkém proslovu tiše, ale naléhavě žádala muže, aby nadevše milovali vlast a v ženě viděli kněžku všeho dobrého a krásného. Poté do žerdi zatloukla ozdobný stříbrný hřeb a zvolala: „Láska k vlasti.“ Mužský sbor opakoval: „Láska k vlasti.“ Přítomné družičky, dcery pražských patriotských rodin, jedna za druhou zatloukaly další hřeby a říkaly nová hesla, vždy s mohutnou barytonovou ozvěnou. Svoboda. Lidskost. Bratrství. Rovnost. Svornost… Pojmy ze sokolského programu. Na sedmnáctiletou Klemeňu Hanušovou vyšla Střídmost. V tělocvičně nabité emocemi pak Miroslav Tyrš zahájil veřejné cvičení mužů v prostných, na bradlech, hrazdě a na koni. Přítomné paní a dívky obdivně tleskaly, ale samy se před obecenstvem v podobných pózách nesměly objevit. I do Sokola měly vstup zakázán.

Pět dcer na krku

Klemenina otce Jana Ignáce Hanuše, univerzitního profesora v oboru slovanského bájesloví a historie české literatury, známe především ze životopisů Boženy Němcové. Ve smutných posledních letech jejího života patřili Hanušovi k těm, kteří na ni nezapomněli. V Hanušově domácnosti se scházeli Čelakovský, Purkyně, Erben a další osobnosti. Krátký čas u nich bydlela Zdeňka, dcera Karla Havlíčka Borovského.

V činorodém a vlasteneckém prostředí Hanušových vyrůstalo pět dcer: Emilie, Theodora, Klementina, Vilemína a Ludmila. Nejstarší a nejmladší se provdaly, předposlední Vilemína předčasně zemřela a druhá a třetí dcera v pořadí žily samostatně. Dora překládala a psala, učila na vyšší dívčí a pracovala v ženských spolcích. Klementinu, která se zásadně psala jako Klemeňa, poutaly podobné zájmy, ale navíc zahořela pro tělocvik.

Doma měli bradla

Hanušovi své dcery vychovávali skoro jako hochy. Snad proto, že jim na okno nikdy nezaklepal čáp. Posílali je do známého a velmi oblíbeného Malypetrova tělocvičného ústavu, který sídlil v budově reálky v Panské ulici. U Hanušů všichni svá těla proháněli také doma, dokonce na bradlech. Štíhlá Klemeňa s tmavšími kadeřemi a zdravě zbarvenou pletí se ještě v pozdním věku nesla vzpřímeně, s hlavou vzhůru, jako mladice. Tomu odpovídal její duch. Krásnohorská o ní napsala: „Byla to dívka ušlechtile rázovitá, ne každému snadno přístupná, ale srdce předobrého, a přilnula-li k někomu přátelstvím, bylo horoucí a silné.“ 

Krásných výsledků Klemeňa dosáhla rovněž v kreslení a malbě, v této obvyklé činnosti dívek z měšťanských rodin. Povinná školní docházka jim končila ve dvanácti, musely se přece nějak zabavit, než se objevil žádoucí ženich. Klemeňa ho nevyhlížela, upnula se k prostným a nářadí.

Karolina Světlá, tato jinak pokroková dáma, však ve své řeči u sokolského praporu také pronesla, že pěstování ducha a těla pro rozkvět české společnosti se žen netýká: „Láska k rodině, povinnost k ní, sto pověstných pásek poutá nás ke krbu domácímu, nemůžeme, nechceme vás následovat ve vír světa…“ Klemeňa, o patnáct let mladší, však chtěla sokolské bratry následovat.

Sokolské stanovy neplatily pro ženy

Jindřich Fügner také usoudil, že by ženám cvičení prospělo. Cvičily aspoň dívky do patnácti let. Od ledna 1866 se nemluvilo o ničem jiném než o jejich veřejném vystoupení. Rej složil sám Tyrš. Družstvo se předvedlo prostnými v tanečním stylu a v jednotném oblečení z temně šedého mohéru, v červených punčochách a s červenými šerpami.

Starší dívky, vlastně už slečny, nechtěly zůstat stranou. Vyhledaly Tyrše a dožadovaly se přijetí do Sokola. Co jim mohl doktor estetiky odpovědět? Že sokolské stanovy to nedovolují. Přesto se ohlížel po cvičitelce. Po více cvičitelkách. Kdo je povede? Klemeňa. Má talent a do cvičení je celá žhavá. Její otec o tom nechtěl ani slyšet. Správně vychovaná měšťanská dcera se drží doma. Leč přemluvili ho. Klemeňa pak s ostatními adeptkami absolvovala anatomickou průpravu ve Fyziologickém ústavu J. E. Purkyně a v tělocvičně trénovala o sto šest. Významná chvíle se blížila. 

Tělocvičný spolek paní a dívek

Uprostřed léta 23. července 1869 se v bytě Kateřiny Fügnerové sešly Karolina Světlá, Sofie Podlipská, Klemeňa Hanušová a jiné dámy. Daly hlavy dohromady a podle Tyršových instrukcí odvážně založily Tělocvičný spolek paní a dívek pražských. Pod jiným názvem než Sokol se vyhnuly námitkám úřadů a zpozdilé veřejnosti. Pod velením předsedkyně Sofie Podlipské byla na první cvičitelku pasována Klemeňa. Její funkce znamenala totéž co v Sokole náčelník, ale nikdy si tak nenechala říkat.

Ozvaly se známé námitky, že cvičení připraví dívky o přirozený půvab, že zdivočí, znemravní, promění se v mužatky, jejich budoucímu mateřství hrozí nebezpečí. Vzdor tomu se od 1. listopadu 1869 v tělocvičně scházelo na šedesát zájemkyň. Klemeňa pro ně upravila Tyršovu sestavu, vypracovala metodický postup a dbala na estetičnost a ladnost pohybů. Byla přísná a svědomitá a už v červnu 1870 uspořádala veřejné vystoupení prostných a na bradlech, šplhadlech, hrazdě, koni, kruhách, ve skoku vysokém a dalekém, nakonec s rejem za doprovodu hudby.

Jen žádné poskakování!

Když se Klemeňa vrhla do cvičení, zapomínala občas na chování mladé dámy. Něco ji rozzlobilo a hned hubatě odsekávala nebo se tvářila jako kakabus. Tyrš takové výbuchy shovívavě snášel. Klemeňu totiž k Miroslavu Tyršovi vázal velmi osobní vztah, dopisovali si. Víc nevíme.

Špatnou náladu u ní vyvolávaly také řeči o tom, že žena na nářadí je cosi neslušného, že je odpůrci chtějí nahradit „titěrným poskakováním a pitvořením“, jak se vyjádřila. Tvrdila naopak, že čím pilněji a ukázněněji dívka cvičí, tím lépe se pohybuje, je veselá a rozšafná. Ve spolupráci s lékařem zavedla také ortopedický tělocvik a pohyb na čerstvém vzduchu.

Tělocvična Sokola pražského jí byla za chvíli malá. Učila tělovýchovu v obecné škole u sv. Vojtěcha, u sv. Štěpána a na Hrádku pod Emauzy. Podle školních osnov byla tělovýchova již povinná, nové školy se už chlubily tělocvičnami, ale učitelkám chyběly znalosti. V Praze si mohly dvakrát týdně zaskočit do tělocvičny v Mezibranské ulici, ale horší to bylo dál od královského města.

Průkopnice tělocviku na dívčích školách

Klemeně nebylo ani třicet, když obdržela stálé místo cvičné učitelky ve Státním ústavu pro vzdělání učitelek a poté na pedagogiu u sv. Anny. Prostřednictvím vyškolených učitelek mohla šířit zdravý pohyb a disciplínu do obecných škol. Především holčičky z měst se potřebovaly protáhnout, aby po dlouhém sezení v lavicích nebyly bledé a zesláblé. Klemeňa se tak stala průkopnicí tělocviku na dívčích školách. Jako jediná v tehdejší době vydala několik metodických příruček pro prostná, nářaďová a pořadová cvičení, pro dětské hry a domácí tělocvik.

Její cvičení pro malé děti zaujme ještě dnes. Děti jako by trhaly jahody, pomáhaly v kuchyni, šly na procházku, rozháněly komáry a podobně. Jahody trhaly v kleče, na jednom, na druhém koleni, na obou kolenou, otáčely se, natahovaly prsty, zavíraly dlaně. V kuchyni si myly ruce, tloukly cukr, roztloukaly vajíčko, míchaly těsto. Na procházce se skláněly k obilí, prohlížely klasy, dál a blíž, nalevo, napravo. Nad plotem se vysoko třepetal skřivan a děti pohybovaly rukama jako pták křídly… Bavily se, cvičily a zpívaly. 

Dočkala se všesokolských sletů

Když Klemeňa v padesáti letech opustila školství a Tělocvičný spolek paní a dívek, byla po tolikero školské, spolkové a publicistické činnosti nervově vyčerpaná a podstoupila vodoléčbu. Zároveň pocítila problém samostatných bezdětných žen. Pokud již ve starším věku nemohly výdělečně pracovat, živořily.

Klemeňa se sestrou Dorou si poradily. Sezvaly přítelkyně a v roce 1893 založily podpůrný spolek Dámský kruh. Měl pomoci „třídě paní a slečen náležejících k inteligenci našeho národa, jež v pokročilém věku zápasí se stářím a snad i s chorobou bez péče bližních“. Sestry Hanušovy tím věrně splnily poslední vůli své matky, členky Amerického klubu dam. Pronajaly velký byt v Jungmannově ulici, společnou halu vyzdobily akvarely s podobiznami doktora Hanuše a jeho ženy Laury, rozené Nádherné, a vybudovaly zázemí pro sebe i několik dalších obyvatelek. Dámský kruh plnil svůj účel dalších padesát let. Mezitím, v roce 1902, splynul Tělocvičný spolek paní a dívek pražských s Českou obcí sokolskou. Na cvičení sokolek v jednotách se však Klemeňa dívala s despektem. Připadala jí nevybroušená a neestetická. Nebylo divu. Sokol od shora dolů řídili muži, i v tělocvičnách s dámským obsazením. Výjimečně tomu bylo jinak. Fügner a Tyrš by asi zírali! Sokolky o funkce stály, ale zřídkakdy uspěly.

Snad si Klemeňa aspoň vyšlápla z Jungmannovy ulice na Letnou, když se tam v létě 1901 konal IV. všesokolský slet. Vůbec poprvé na něm cvičily ženy. Přes osm set sokolek s kužely jí mohlo udělat radost.

Cvičení s hudbou neb zpěvem provázená tvoří nejkrásnější druh cvičení prostných. Vliv jejich je nepopiratelně zušlechťující a povznášející.                                                                                             Klemeňa Hanušová, 1872

Archiv, časopis Krásná 2012