Geny

O genech a genetice se už psalo mnoho knih. Geny jsou podle mě pěkné svinstvo. Boj s nimi nemůžete nikdy vyhrát. Hned to doložím.

Můj tatínek byl kromě jiných vlastností velice ješitný člověk. Když už jsem byla pár let v televizi a téměř denně na obrazovce jako hlasatelka televizních novin, tak mě už pomalu každý na ulici poznal. Tátu to štvalo. Šli jsme spolu někam, neznámí lidé oslovovali mne, a ne jeho. Marně jsem se snažila utnout tomu hroty. Říkala jsem mu: Tati, prosím tě, to je jenom tím, že jim lezu téměř denně na obrazovku do pokoje. To je ta moje profese. Marně. Obávám se, že to, co jsem dokázala vnímat jako nesmysl u svých rodičů, dělám dnes občas taky. Geny!

Můžete se snažit, jak chcete, můžete se snažit sebevíc, nic platné, něco z těch vašich předků se ve vás přece jen uhnízdí. Stalo se mi v životě, že jsem se v určité situaci zachovala, řekněme, hloupě. Okamžitě jsem si to uvědomila, ale už se nedalo nic dělat. V tu chvíli jsem se zachovala úplně stejně jako maminka nebo jako táta. Jako by nám pánbůh nebo život dával stejné úkoly a hádanky, a pokud je nevyřešíme správným způsobem, opakují se donekonečna. Říká se, že rodina nebo společnost dovede upravit genetické vlohy. Zkrátka když vyrůstáme v určité rodině, že se to hodně otupí. Kdeže loňské sněhy jsou. Mám jednu známou, která adoptovala dva kluky z děcáku – byli romského původu. Pak porodila svého vlastního kluka. A ejhle, dva adoptovaní kluci jsou stále v problémech – a že byli od peřinky vychováváni v dobré rodině.

Například moje děti. Jedna dcera se zlobí, cože jsem jí to geneticky „nadělila“. Že to, co jí vadí na mně, dělá úplně stejně, až se pak jen diví. No prostě geny.

O genetice se vedou spory celé generace. Jedni tvrdí, že geny jsou určující, jiní, že hodně záleží na prostředí. Dokonce někde kdesi zkoušeli prohodit děti dvou úplně rozdílných rodičů. Stejně se tam projevily geny těch pravých rodičů.

Někdy pozoruji svého syna, jak reaguje v určité situaci, a říkám si: Prokristapána, co blbne? A za chvíli jsem doma. Nebo jeho opičí láska k dceři. Tohle má zase po tátovi. Mimochodem moje vnučka Terezka. Mám ji samozřejmě ráda, ale někdy mi příšerně leze na nervy. Víte proč?

Já v ní totiž vidím sebe. Všude byla, všechno ví nejlíp, hubu nezavře – no prostě celá babička.

Než se začnete smát svým nejbližším, dobře si vzpomeňte na situace, ve kterých jste neobstáli ani vy. A když vás něčím rozčílí vaše děti, vzpomeňte si na sebe. Geny totiž fungují perfektně.

Vždyť říkám, že jsou pěkné svinstvo!

Archiv, časopis Krásná 2007