Rodáci
Sám sebe označoval za dítě, dobrodruha, světoběžníka a filmaře. Pomocný dělník, komunista, odbojář, britský špion, kontrarozvědčík, pedagog, křesťan, jogín, Moravan, Němec, a především filmový režisér. Dlouhý krásný život plný zvratů, tak to má být…
Vojtěch Jasný se narodil v roce 1925 do učitelské rodiny a prý už ve čtyřech letech bylo o jeho povolání rozhodnuto. Malý Vojta se tak zakoukal do promítačky, kterou táta přinesl do místního Sokola, že nebylo pochyb, kam ho vítr zavane. Dvacet dokumentárních snímků, desítka hraných v bývalém Československu, přes dvacet televizních titulů v emigraci, další snímky tu či onde. Za všechny připomenu Zářijové noci (1956) podle hry Pavla Kohouta, povídkový film Touha (1958), snad nástin Rodáků v Procesí k panence (1961), s Jiřím Brdečkou a Janem Werichem mezinárodně oceněný Až přijde kocour (1963) a pak vrchol filmařiny – Všichni dobří rodáci (1968).
Pocházel z Kelče na Vsetínsku, a jen co skončila válka, požádal svou matku, aby mu sbírala materiály o lidech z městečka. Téma nosil v sobě a zúročil teprve po dvaceti letech. Řekl: „Chtěl jsem natočit velký epos o své obci. To vše se skutečně tak stalo. Já si nic nevymyslel.“ Jasný se prý zeptal hvězd, kdy má začít s filmem, a astrologickým výpočtům podřídil natáčení. Ať je to pravda či ne, Rodáci nemohli být natočeni bez božího plánu, bez vyšší moci. A v roce 1968 se to, s podporou státních peněz a několika vlivných „papalášů“ včetně Dubčeka, taky povedlo.
Film Všichni dobří rodáci měl premiéru před 40 lety v červenci 1969, ale čas jim za mák neubral na kráse a autentičnosti. V němém úžasu se tehdy i dnes necháváme okouzlit moravskou vsí někde v srdci Evropy, kterou tvůrci vybrali jako scenérii mocné balady o zradě, závisti a bolesti, o lásce k půdě, k vlasti, k bohu.
V roce 1969 na Festivalu českých filmů v Plzni byl snímek oceněn za nejlepší scénář, za nejlepší režii a za nejlepší kameru a pak na MFF v Cannes získal cenu za nejlepší režii a cenu Nejvyšší technické komise. Prý i obrazový mág, kameraman Jarda Kučera fušoval tomu Nejvyššímu do řemesla. Kvůli světlu a správnému odstínu nechal barvou postříkat pole. Žádné triky, žádné počítačové efekty.
Není divu, že silný příběh i dnes oslovuje mladé, kteří nic z toho, o čem film vypovídá, nezažili. „V životě člověka je jeden nejvíce rozhodující okamžik,“ říká vypravěč na začátku filmu a nechá nás vtáhnout do života sedmi „ogarů“: květen 1945, červen 1949, červenec 1951. Kdo vyměnil jejich osudy? Kdo zamíchal jejich karty? Podzim 1951, červen 1952, Vánoce 1954, jaro 1955, léto 1957, zima 1958. Násilné zabírání půdy, kolektivizace, bratrovraždy ve jménu idejí, politické vraždy ve jménu chamtivosti, vypočítavosti, lži a lakoty… Jasného film nebyl jen lyrickým průřezem životních osudů odehrávající se v průběhu desetiletí na jedné bohem zapomenuté moravské vsi či filmovou baladou o lásce ke krajině, k zemi. Nese v sobě především nadčasovost antických dramat. Je v něm vše, s čím věky věků vedeme soukromé vítězství a prohry – nenávist, pýcha, posedlost, závist, lest, malost, hrabivost, naivita, strach, touha, nevěra, ano – a věčná láska. To lidská přirozenost dělá z Rodáků obdivuhodný umělecký zážitek!
Katarína Vaculíková-Slobodová
Archiv, časopis Krásná 2009
