Jak se jezdí v Austrálii?
Po dvaatřiceti letech v Čechách a dalších třinácti v Německu mě osud zavál až na druhý konec Zeměkoule, mezi klokany a koaly – do Austrálie. Původně jsem následovala kamarádku z dětství, která tam žila už léta. Ale časem jsem se osamostatnila, až se ze mne po šesti letech stala Australanka se vším všudy.
Jak se jezdí v Austrálii?
Přistanete-li v Austrálii v Perthu (který se stal mým domovem), jste především unaveni z dlouhého letu. V letadle prožijete zhruba čtyřiadvacet hodin a vzhledem k časovým posunům přiletíte o šest hodin (v letním čase) a o sedm hodin (v zimním čase) mladší. Celní kontrola je velice přísná, především u vás hledají drogy, ale také potraviny (můžete si dovézt jedině originálně zabalené čokolády nebo sušenky a také konzervy). Nedovolí vám ani květiny, vlastně je zakázáno si s sebou vzít cokoli živého. Psa nebo kočku musíte mít ve speciální přepravce ve speciálním oddělení a pak vám je šoupnou rovnou do karantény. V poslední době je častou procedurou osobní prohlídka a během mezipřistání v Asii se musíte podrobit měření teploty (v uchu), a někde vám dokonce navléknou na obličej roušku.
Předpokládáte-li, že letiště hlavního města Západní Austrálie (což je nejrozlehlejší australská země) je velké a rušné, budete zklamáni. Je naopak malé a poklidné, kde rozruch nastane jenom tehdy, přiletí-li letadlo, a to se stane jenom párkrát denně.
Z letiště se dostanete autem – taxíkem nebo se známými a určitě budete šoku, když vám otevřou dveře na pravé straně auta. Ale nebojte se, řídit nebudete, volant je totiž na druhé straně. Jezdí se vlevo jako v Anglii a například kruhové objezdy (které jsou všude) jsou zpočátku pro „pravojezdce“ oříškem. Jezdí se po levé straně, doleva, ale přednost se dává zprava.
Při přecházení ulice se i po pěti letech díváte na špatnou stranu, takže se raději rozhlížíte na obě strany a pro jistotu si zkontrolujete šipky na silnici. Chodec totiž přednost nemá, jenom na zebrách, ale těch je velice málo. Na velkých křižovatkách můžete, když máte zelenou, přejít křížem, protože auta ze všech směrů mají červenou.
Do půl roku jste povinen vyměnit si svůj řidičský průkaz za australský, jízdy absolvovat nemusíte, postačí písemný test, který složíte na každé policejní stanici a je zdarma. Propadnout můžete třikrát, nic se neděje. Když neuspějete na jedné policejní stanici, jdete na druhou. Když se vám to konečně povede, zaplatíte 40 dolarů a jste držitelem nejen průkazu řidičského, ale vlastně také průkazu totožnosti. Občanský průkaz tady totiž neexistuje, řidičák je jediným uznávaným dokladem. Kdo ho nemá, prokazuje se zdravotní nebo bankovní kartou.
Velmi hlídaná je tady rychlost, na dálnici můžete jet maximálně stokilometrovou rychlostí, ve městě mezi padesáti a sedmdesáti. Rychlost je přísně a často měřena radarem, pokuty jsou velmi vysoké. Když jedete autem, neustále šilháte do levého odstavného pruhu, zda nezahlédnete kameru zabalenou do černé látky. Asi po dvaceti metrech na vás vybafne křiklavě žlutozelená cedule – „Právě jste minuli kameru. Děkujeme za dodržení rychlosti“. Mimo civilizaci, ve vnitrozemí – kde široko daleko není živáčka – můžete jet rychlostí sto deset kilometrů za hodinu, někdy uvidíte na silnici nakreslený bílý kříž, po několika stech metrech další – jste na území, kde vám policie může měřit rychlost z vrtulníku.
Archiv, časopis Krásná
