Šťovík kyselý

Šťovík kyselý latinsky Rumex acetosa;lidově: kobylí šíp, kobylinec, kobyliščí, koňský šťovík, kyseláč, kyselák, kyselanda, kyselinka, kyselka, kyslička, modrohlávek, pletich, ščáv, šťavel, šťavík, šťavlík, štěvík, štíbr, štíp, vosládí aj.

Egypťané a Římané používali šťovík jako prostředek proti následkům přejídání. Ve středověku byl znám jako zelenina nebo do polévek či salátů.

Dříve byl používán proti horečce, na ochranu proti kurdějím a k zastavování krve. K zevnímu použití proti zaníceným vředům, na rány, ústní boláky. Listy obsahují vysoký podíl alkalických solí, vitamin C a oxální kyseliny, které jsou jedovaté. Ve spojení s železem a mědí rostlina chemicky reaguje. Šťáva listů a lodyhy sráží mléko. Laponci používají šťovík jako louh. Vnitřně se dnes drogy užívá jen zřídka. Vytváří těžko rozpustitelné oxálové kyseliny, které způsobují pokles hladiny vápníku v organismu, což má za následky křeče, ochrnutí a poškození ledvin.

Spařením listů se velká část oxálových kyselin ztrácí, a tak nejsou nebezpečné. Zevně se užívá převážně ve formě kašovitých obkladů na různé kožní problémy (i lupenky) nebo jako kloktadlo při aftech v ústech.

Šťovík zahrnuje asi 200 druhů, které rostou v Evropě, mírných pásmech Asie, Grónska a Severní Ameriky až do výšky 2000 m na vlhkých loukách a v příkopech. Tato vytrvalá, dvoudomá, 30 až 100 cm vysoká bylina patří do čeledi rdesnovitých a kvete od dubna do května. Patří k největším producentům pylu - jedna rostlina vyprodukuje během kvetení až 400 milionů pylových zrn.

Archiv, časopis Krásná 2007