Filmové kukátko
Střihači jsou specialisté a specialisté jsou zaujatí. Přesto je zajisté pravda, že bez ohledu na zbytek nutných přísad je to právě střih, který dělá film.
Stříhala jsem filmy od roku 1941 do roku 1976. Teď už se filmy nestříhají nůžkami, ale podstata práce zůstává stejná. A moc málo se o ní ví. „Střihač, to je taková technická profese, ne?“ To mi řekl dokonce jeden scenárista! Absolvent FAMU! Nadzvedlo mě to tak, že vám chci o tom stříhání něco povědět sama. V letech 1968–69 jsem žila nějaký čas v Africe pod rovníkem, kde knihkupectví byla bohatě zásobena paperbacky všech žánrů, také o filmu, samozřejmě anglicky. Přeložím vám tu něco z knížky W. A. Ballingera o Holly woodu, která se jmenuje The Gallaxy Lot:
Každý filmový střihač – nebo střihačka, mnohé z nejlepších střihačů jsou ženy – vám řekne, že dokáže udělat dobrý film z materiálu, který natočil opilý kameraman s debilním režisérem a štábem splácaným z bůhvíkoho. Každý filmový střihač vám řekne, že všichni režiséři jsou blbové a jen málo herců stojí za víc než za ten materiál, co se na ně vyplýtvá. Střihači jsou specialisté a specialisté jsou zaujatí. Přesto je zajisté pravda, že bez ohledu na zbytek nutných přísad je to právě střih, který dělá film. Potud citát.
Je to řečeno přehnaně, ale trochu pravdy v tom je. Režisér natáčí, vytváří svoji představu, střihač vidí výsledek. A je první, komu se v kilometrech materiálu rýsuje budoucí možný film. Má v hlavě svoji vizi a nabízí ji režisérovi, který ovšem musí mít poslední slovo. Kdo dává kolik komu? Kdo si od koho kolik umí vzít? Ve střižně vznikají výlučné pracovní vztahy (jednou mi třeba řekl režisér Frič, že by prostě nedovedl stříhat s někým jiným než s Janem Kohoutem).
Střižna je vlídné místo, kde se žertuje a vaří se tam káva. Střižna je místo nelítostných psychologických válek, tvůrčích radostí a profesionálně polykaných proher. Stýská se mi po ní a chci vám o ní vyprávět.
Archiv, časopis Krásná, 2008