Václav Cílek

Archiv - Článek z roku 2003

A čím že se to vlastně zabývá? Když jsem mu položila tuto otázku, dostalo se mi dvojí odpovědi. Jednak dlouhého anglicky psaného seznamu projektů a odborných publikací s názvy jako Biogeografický význam podmrzajících sutí střední Evropy a jednak útlé hromádky knížek. Všechny vyšly v malém nákladu a všechny stojí za přečtení. Mrtvá kočka je sbírka zenových říkadel, Píseň pro odcházející duši je fascinující výlet do světa lesních národů, ale co se svazky Knihovny speleologické společnosti, jichž je Cílek editorem a kde hojně publikuje?

V tom je právě ten vtip. Nedůvěřivě otevřete sešit s názvem Zelezivce české křídové pánve … a zjistíte, že čtete a čtete a nemůžete se odtrhnout. Geolog Cílek v přírodě samozfřejmě žije, vnímá její časový horizont proměn, jichž jsme my jen součástí. Ve sborníku věnovaném Koněpruským jeskyním oceníte dobrodružné kouzlo práce speleologů – to jsou ti chlapi, co se nejraději dusí v bahně nizoučkých plazivek, padají do kamenných průrev, potápějí se v ledových jeskyních a rozhodně netrpí klaustrofobií – analyza kostních nálezů nás přenese do světa archeologů, dozvíme se mimochodem o obci Averno poblíže Neapole, kde antika oficiálně situovala sestup do podsvětí, doloží nám to citát z Vergilia i z Danta a dostane se nám vysvětlení původního názvu Aornos – neboli místo bez ptáků (unikal odtud dusivý plyn a ptákům to nesvědčilo) a nádavkem se nám ještě dostane úvahy o povaze Platonovy jeskyně.

Je to vzrušující četba. Mé krásné paní, zajisté víte, že je vzrušující být vzrušen a že to není jen tak. Vnímat svět jako mimořádně vzrušující místo, jako jedinečné místo plné odkazů a souvislostí je mimořádný dar. Václav Cílek je muž, který nás upozorňuje na to, co bychom jinak neviděli. Rádi si ho napříště zvolíme za průvodce.

Václav Cílek:

Píseň pro odcházející duši

Když jsem před několika lety odjížděl do Amhestru ve státě Massachusetts, doufal jsem, že se ve zdejší, skvělé univerzitní knihovně ponořím do studia keltské mytologie. Dopadlo to jinak. Bez kontaktu se zemí Keltů jsem nebyl schopen dotýkat se jejich myšlenkového světa a právě naopak díky kontaktu se zemí indiánů se má mysl plnila obrazy rudošských mytologií. Celé dny jsem pracoval na paleoklimatickém projektu, večery jsem trávil v antikvariátech, noci, časná rána a všechny volné dny patřily vycházkám do přírody. Procházel jsem stezkou Mohavků i chodníky prošlapanými Robertem Frostem. Často jsem sedával na hrobě největší americké básnířky Emily Dickinsové a představoval si, jak v bílém šatě, bláznivá a vroucí prochází zahradou domu, který neopouští. Hodně jsem sledoval barvy oblohy a žasl nad nimi. Kancelář, do které nikdy nezasvítilo slunce, se mi plnila plavuněmi, kůrou a kameny.

Postupně jsem si začal uvědomovat, že sice nestuduji Kelty, ale jakýsi lesní substrát, ze kterého vyšli jak Keltové tak indiáni. Roky jsem kopal v pískovcových převisech na Kokořínsku a Českolipsku a často jsem přicházel do kontaktu s místními mezolitickými kulturami, které tu žily před 8–9 tisíci lety. Byly to malé tlupy sběračů, rybářů a lovců, jejichž životní styl i nástroje byly velmi podobné lesním indiánům Severní Ameriky. Poznenáhlu se mi v mysli propojila hlubší a dávnější vrstva „lesního divocha“, tak jak jsem ji poznal na Kokořínsku se severoamerickými indiány. Nečekal jsem to, ale máme s nimi mnoho společného.

Václav Cílek:

O sobě

Narodil se v roce 1955 v Brněžidenicích, ale rodina záhy přesídlila do Prahy a posléze na nějakou dobu do Tanzánie. Navštěvoval nejprve Dodoma schule ya sekondari ve střední Tanzánii, kde byl jediným bělochem (byla to nejveselejší škola jeho života), a posléze Hornickou průmyslovku v Příbrami. Chtěl zůstat v Příbrami na šachtě, ale pak se dal na studium Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity (regionální univerzita v Praze), obor geologie ložisek. Jeho další život byl vcelku monotónní. Podle staré benediktinské zásady „stabilitas loci“ zůstal věrným jednomu zaměstnavateli – Geologickému ústavu AV ČR, kde se nejprve věnoval uranovým ložiskům a výzkumu měsíčních hornin, ale po roce 1990 se naplno vrhl na studium klimatických oscilací a změn prostředí v nejmladší geologické minulosti.

Hodně lezl do jeskyní a starých důlních děl. Sedm let sloužil na částečný úvazek u Ivana Havla v Centru teoretických studií. Tehdy se vyvinula dvojitost jeho života (permanentní krize identity), se kterou se po ránu stává vcelku střízlivým vědeckým pracovníkem, ale po obědě naivním, nedělním filozofem nebo v lepším případě, jak říká eufemistický P. Kouba, „samostatným myslitelem“. Mnoho toho napsal, ale ne všechno by chtěl číst znovu. Za svoji práci získal řadu ocenění – např. u příležitosti 40. narozenin mu byl v Národním muzeu předán trpaslík z umělé hmoty, který bohužel spadl na hlavu a udělal si v ní díru. J. Sádlo o něm prohlásil: „Cílek ví úplně všechno, ale ví o tom, tak 5–7 %“. Je ženatý, má dvě dcery, žije v Praze, občas učí na různých univerzitách. Snaží se, aby nezapomněl na kresbu J. Petrboka, který ukazuje do jeskyně a říká: „Vole, tam je tvý místo!“