Karel Laštovka - Jiří Kotouč, hudební virtuos a dirigent

Obraz byl namalován v roce 1970, kdy jsme se s Karlem nějakou dobu znali. Když jsem viděl, kolik úžasných portrétů v jeho ateliéru vzniká, zatoužil jsem i já mít takový. Nemaloval mě jenom z čistého přátelství, to by ostatně Karel ani neudělal, dohodli jsme se na ceně. Ale jsem já byl rád, že moji zakázku přijal, mít obraz od Laštovky totiž něco znamenalo. Vznikla studie, která byla nádherná, bohužel nevím, kam se poděla. Seděl jsem mu asi pětkrát, on se rozčiloval, že mám nějaké divné oči, což je ostatně pravda, a že mu to nejde. Pak začal pracovat a vznikla nádherná Karlova fikce.

Tak dokonalé tělo, jaké mi namaloval, jsem nikdy neměl. Namaloval mi nádherné ruce, říkal mi, že jsou v pozici, jako že hrají na neviditelné klaviatuře, přimaloval ke mně Hanu Hegerovou, kterou měl velmi rád, a Josefa Jaroše, dlouholetého přítele nás obou. Jsou tam i falické symboly, pro Karla tak typické. Když mi hotový obraz ukázal, málem jsem omdlel. Řekl jsem mu, že si nedovedu představit, že si něco takového pověsím do pokoje. Tak tam Karel udělal pár oprav, hlavně poněkud zakamufloval ony falické symboly, ale při bližším pohledu je stejně patrné, oč jde.

Jeho obrazy jsou renesanční, zvláštní. Portrétovaní lidé sice mají svoji vlastní tvář, ale jsou zakleti do světa Karlovy fantazie. Jeho portréty jsou snové, poněkud manýristické, a mají vždycky zvláštní světlo. S ním uměl Karel pracovat nádherně. A mně je v jeho fantazii dobře, udělal mi průhlednou postavu, namaloval ke mně moře, dal mě do světa, do kterého se rád vracím.

Dřív jsem se věnoval především renesanční hudbě, postupem času jsem se přeorientoval na hudbu barokní a jsem jí věrný stále, dnes dělám hlavně produkce barokních oper. V roce 1963 jsem hrál na vernisáži výstavy synagogálního stříbra a textilií, kterou zahajoval Ladislav Fuks, a kdosi nás tam vzájemně představil. Po půlroce jsem byl se souborem v Itálii a na československém velvyslanectví v Římě jsem se s Ladislavem Fuksem potkal opět. Padli jsme si do náruče, byli jsme rádi, že se vidíme, a domluvili jsme si schůzku v Praze. Tak se také stalo a on mě s sebou vzal na večírek do Vrtbovského paláce, kde bydlel Ivan Lukeš, tehdejší přítel Karla Laštovky. Tam jsem poznal nejen spoustu zajímavých lidí, ale také skutečné přátele. S Karlem Laštovkou jsme se od té doby vídali poměrně často, chodili jsme společně na koncerty, na výstavy, rozuměli jsme si, byli jsme naladěni na stejnou notu.

Archiv, Krásná paní