Chuť žít je lepší než optimismus (1. díl)

Se svým mužem sdílíte dvaadvacet roků domácnost, máte ne snad stejnou, ale při nejmenším podobnou profesi, oba zacházíte neustále se slovem, s českým jazykem… A mimochodem, oba jste se narodili ve znamení Vodnáře. Není to trochu už moc společného na jedno manželství?

Je to výhoda. Slavíme společně narozeniny, takže ušetříme každý rok za jednu oslavu. Nevím, co být Vodnářem obnáší z astrologického hlediska, moc na astrologii nedám. Prý Vodnáři nejsou moc konfliktní typy, ani když žijí spolu. Řekla bych, že Jiří a já máme oba sklony k anarchii, máme podobné názory na společnost, na svobodu a nakonec i na literaturu. A oba si myslíme, že člověk si některé touhy v životě splnit musí, protože by bez toho obrazně či doslova umřel, a že tomu nemá bránit on sám ani jeho okolí. Jestli je to podobnost povah, anebo vliv dlouhodobého soužití, to nevím. Možná spíš než konstelace hvězd působí, že člověk, jsa počat na jaře nebo v zimě, je „uhnětený“ podle té atmosféry, podle toho, v jaké náladě byla maminka, v jakém počasí a čím se živila.

Oba jste také po celé roky na volné noze.

Já chci hlavně psát a mám děti, z čehož plyne, že potřebuji čas takzvaně pro sebe a potřebuji být sama. To se k pravidelnému zaměstnání nehodí.

Být jako novinářka a spisovatelka na volné noze, to se ovšem člověk musí hodně ohánět, aby se uživil.

Ale zase si na to ohánění zvyknete a už se potupně neklepete o zaměstnání. Je to větší honička, protože buď máte peníze, nebo čas, ale nikdy obojí najednou. Ale po tolika letech už nemusíte profesionální káru tolik tlačit do kopce, jedete po rovině. Mám teorii, že musíte dělat aspoň tři různé práce najednou, protože jedna z nich může v kterékoli chvíli skončit. Asi před půl rokem jsem točila jeden díl našeho seriálu Ještě jsem tady s izraelskou spisovatelkou Ruth Bondyovou. Je jí osmdesát pět. Vstává každé ráno v půl páté, chodí plavat, pak sedí u počítače, odpoledne se stará o pravnoučata. Přednáší, cestuje. Řekla mi, že tu teorii měla taky a dneska jen díky tomu se v jejím životě ještě stále něco děje. Stále ji zvou, vycházejí jí knihy, prostě vede aktivní život. Myslet na důchod a bačkory nemohla ani nechtěla.

Takže práce může být i lék proti stárnutí?

Práce a nejistota. Jednou jsme točili náš pořad o starých lidech v New Yorku. Už první den jsem pochopila, že jim nemůžu říct, že se ten pořad jmenuje Ještě jsem tady, protože by se urazili. A že o stáří před kamerou nesmí padnout ani slovo. V Americe nikdo starý není. Tam jsou lidi mladí a pak jsou rovnou mrtví. Což není jen fráze. Ney York je plný svižných stařenek v teniskách s ruksakem na zádech. Jen bohatí lidé mohou jít na odpočinek, ti ostatní pracují, dokud to jen trochu jde. A když už pracují, tak radši s chutí. Evropský sociální systém je myslím nejlepší na světě, protože chrání slabé, kteří se nezaviněně dostali do potíží. Ale je zároveň demotivující, protože bere lidem iniciativu.

Musím říct, že dost dobře nechápu, jak se vám v době, kdy módou je být krásný, mladý a úspěšný, podařilo udržet deset let na televizní obrazovce pořad o starých lidech.

Česká televize je veřejnoprávní institucí. Nikdo si proto nedovolil říci důrazné ne a spousta dobrých lidí tomu pořadu pomáhá a drží mu palec. A pak, je levný.

Co vám ten pořad dal a dává?

Za těch deset let, co to děláme společně s režisérem Zdeňkem Tycem, jsem pochopila, jak se výrazně posunula hranice stáří. Zdeněk a já jsme starší, svět kolem je mladší. Kdysi se mi zdálo, že když je někomu 65 let, tak je starý. Pak se ukázalo, že sedmdesát a pětasedmdesát je krásný věk, pokud je člověk zdravý. Za hranici stáří bych dnes považovala osmdesátku. Češi jsou dnes v daleko lepší formě, než když jsme s pořadem začínali před deseti lety. Proto měníme název. Teď se bude seriál jmenovat Já jsem tady a vystupovat v něm budou zajímaví lidé od šedesátky výš.

Takže aktivita je to, co dělá člověka mladým?

Asi existuje něco jako tajemství života. Někdo zůstane fit, protože to má geneticky dané, to je jistá věc. Pak jsou lidé, které táhne práce, nějaký zájem, vlastní umělecká tvorba nebo co já vím, třeba láska k dětem a vnoučatům. A pak jsou asi další lidi, kteří jsou vyladěni tak skvěle, že jsou prostě rádi na světě. To je kombinace vrozených vlastností a zažitých zkušeností.

Zdá se mi, že proces stárnutí také lépe zvládají optimisté. Jenže co když se narodíte jako pesimista?

Otázka je, do jaké míry je pesimismus vrozený a do jaké míry způsobený tím, co vás potkalo. Pesimista může být člověk, který si nesplnil svůj sen. Mně tedy, musím říct, vždycky ti neodůvodnění optimisté šli spíš na nervy. Líbí se mi jistá skepse spojená s chutí žít.

Za těch deset let jste si vyslechla už desítky životních příběhů. Který z nich vás nejvíc zaujal, oslovil nebo zasáhl?

Teď zrovna poběží v televizi rozhovor s Borisem Jachninem. Jeho tatínek byl z židovské rodiny z Vitebska, po válce se dostal sem, vystudoval tady medicínu a měl velice nóbl ordinaci na Staroměstském náměstí. Ale když v roce 1930 bylo sčítání lidu a on měl říct, jaké je národnosti, napsal, že je Žid, a tím si podepsal rozsudek smrti. Je pravda, že neměl moc na výběr. I kdyby tehdy řekl, že je Rus, tak by ho deportovali po válce a určitě by také zahynul. Otec pana Jachnina zemřel tedy nakonec ve fašistickém koncentráku, pan Jachnin sám měl tuberkulózu kostí, nemohl vůbec chodit… De facto každá kapitola jeho života je jednou velkou tragédií a ten televizní pořad je kupodivu jedna z největších legrací, jaké jsem vůbec kdy v životě slyšela. A tak každému teď doporučuji, aby se na ten díl podíval. Na případu pana Jachnina pochopíte, co je to opravdový životní optimismus.

 Archiv, časopis Krásná, 2005