Tři ženy Zdeňka Mahlera (2. díl)
Víte, že jsem se svého času zabýval T. G. Masarykem. U té příležitosti jsem získal konvolut dopisů jeho ženy Charlotty Masarykové. Psala si je – česky – s dívkami, které přicházely z vesnic a působily v Masarykově rodině jako služebné. Často se o ně starala víc než ony o ni.
Chodila s nimi třeba k zubaři jako chůva, když je bolely zuby a bály se. To dosvědčovalo její bytostný demokratismus. Charlotta Masaryková, to je obrovská, inspirativní osobnost. Stejně jako Destinnová pocházela z velice bohaté rodiny, v jejím rodokmenu byla i kapka kapetovské krve. Charlotta byla nesmírně vzdělaná. Dokonale ovládala Shakespeara či Goetha, měla filozofické vzdělání, k Masarykovi se jako intelektuální partner velice hodila. Byla i múzická. Když byla vůbec poprvé v roce 1882 uváděna Smetanova Má vlast, napsala o tom recenzi do New York Sun. Byla vůbec první, kdo u nás docenil závěrečný Smetanův kvartet, který jinak muzikanti brali už jen jako výplod chorého ducha.
Říká se, že byla psychicky nemocná
Pocházela z rodiny, kde se evidentně rozvinula nemoc, která se dnes označuje jako maniodepresivní psychóza. Charlotta jí byla postižená. Po porodu prvního děcka se u ní objevila laktační psychóza a deprese se od té doby vracely po celý život. Proto u nich v domácnosti musela vypomáhat ta děvčata. Indispozice se přenesla i na děti. Všechny byly postižené, Herbert, Olga, Alice i Jan. Takový psychický základ ovšem prohlubuje prožitky. Ta rodina žila velice opravdově, zásadově, přísně. Natolik, že třeba Honzovi, budoucímu ministru zahraničí, to vadilo. To byl kluk, který se vzpouzel a bylo s ním velice těžké pořízení. Masaryk se na něj v jednom momentě tak rozčílil, že se ho rozhodl poslat se šedesáti dolary do Ameriky a zaslal přitom dopis příbuzným, aby ho nepodporovali.
Takže Honza Masaryk dělal v Americe šest let poslíčka, pomocného dělníka a podobně. Charlotta se ho snažila podporovat za zády svého muže, což se jednou prozradilo a ona pak píše Honzovi do Ameriky, že tatínek se tak rozčílil, že mu dva dny tekla z nosu krev. Honza tam žil a pracoval v podmínkách, ve kterých neobstál, a nakonec se psychicky zhroutil. Byl v ústavu a Charlotta se pro něj vypravila. Převezla ho do Evropy vlastně ve chvíli, kdy vypukla 1. světová válka a Honza musel na frontu. Charlotta tak zůstala sama. Masaryk v emigraci spolu s dcerou Olgou, Alice zavřená, Herbert tragicky zemřel. Nad Masarykem velezrádný proces a rozsudek smrti v nepřítomnosti, výhružné dopisy, výslechy na policii. Charlotta nakonec musela být hospitalizována v ústavu na Veleslavíně.
Po válce se snaží Masaryk všechno odčinit, vracet ji do života. Ona tráví zbytek života v Lánech – a přestože to zase může dnes znít melodramaticky – chodí tam nakupovat do dělnického obchodu, pořádá vánoční nadílky, nechá postavit školu a nakonec si vymíní, aby byla pochována na místním hřbitůvku mezi chalupníky a havíře. Masaryk se tam posléze rozhodne zůstat s ní, proto není na žádném Slavíně.
Najde se v našich dějinách ještě třetí žena, která vás uhranula?
Jistě. Máme přeci fantastickou inspirativní postavu Boženy Němcové. Plnokrevná, náruživá žena s obrovským uměleckým darem, který je často tak veliký, že génius si s ním neví rady. Její literární tvorba je fragmentární. Babička, to je samozřejmě jen projekce, sen, terapie, psychická náplast, obrovský vzdech. Dá se říct, že největší dílo Němcové je obsažené v dopisech. Její korespondence je úžasná. Co ta žena vnímá, jak věci prožívá, jaké má sny...
Byla vůbec někdy šťastná v intimním životě?
Jen dočasně. Byla nezvládnutelná, milencům to bralo dech i kuráž. Tehdejší měšťanská společnost tvořila normotvorný příkrov a Němcová žádné zábrany a skrupule neměla. Proto před ní muži couvali. Některé bytosti jsou stvořené jen na svátek či na noc. Všednodenní uvláčený život pro ně není. Jejich génius je vychyluje tak, že běžný život nemůže mít šťastnou podobu. V tom si byly všechny tři podobné. Ale přitom všechny – Němcová, Masaryková i Destinnová – nejsou jako ženy nedostatečné. Nejsou to mužatky, které zápolí s tím, že jsou ženy. Nechtějí být muži. Dnes ve jménu boje za emancipaci dochází často k tomu, že ženy ztrácejí svou podstatu. Ke škodě vlastní, chlapů i společnosti. Rovný však neznamená stejný.
Archiv, časopis Krásná, 2003
