Hana Vaisocherová - Chtěla jsem být detektivem!

Paní Hano, čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Někdy kolem puberty mě moc lákala kriminalistika. Ano, chtěla jsem být detektivem a zužitkovat tam trochu sportovní vlohy, vytrvalost a logiku. Jenže toto povolání nešlo skloubit s mým zrakovým handicapem, takže jsem šla raději po gymnáziu studovat matfyz (MFF UK, pozn. red.) a poté začala vědecky pracovat v oboru biofyzika.

Jak jste se ke své profesi vlastně dostala? Měla jste podporu v rodině? Pracoval někdo z vašeho okolí v této oblasti?

Moji oba rodičové, prarodičové i ostatní, kam až vlastně v rodině moje paměť sahá, mají pouze střední vzdělání, takže přímý vzor vědce v rodině rozhodně nebyl. Zase bych ale řekla, že jsem byla obklopena velice pracovitými, schopnými a obětavými lidmi, kteří mi tím vzorem, i když ne přímo vědeckým, byli. Klíčové rozhodnutí jít studovat matfyz po dokončení gymnázia přišlo, ani nevím jak. Inspirovali mě nejvíc vynikající učitelé matematiky a fyziky na gymnáziu, kteří v té líné pubertální holce viděli určitý talent. Rodiče mě pak v mém rozhodnutí příliš nepodporovali, ale ani mi nebránili. Měli obavy, jestli to zvládnu, a navíc co pak s takovou školou budu vlastně dělat. Znáte to… 

Jaký předmět vás ve škole nejvíce bavil a naopak, který jste vůbec „nemusela“?

Během studia se mi čím dál víc potvrzovalo, že na jednu stranu můžete mít k něčemu vlohy, ale když k tomu ještě kápnete na dobré pedagogy, kteří ve vás vybudí zájem k danému předmětu, tak je teprve vystaráno. A naopak. Takže na gymplu mě bavilo leccos – matematika, fyzika, biologie, angličtina, a to určitě díky výborným pedagogům. A neměla jsem moc ráda dějepis, požadovalo se od nás memorování dat à la telefonní seznam, neviděla jsem v tom žádný smysl ani logiku, hlavní události a myšlenky pak v té změti dat zanikaly.

Jaká jste byla školačka? Ta vzorná, která nosí samé jedničky?

Před pubertou asi docela jo. Šlo to samo, měla jsem štěstí, že jsem se nemusela příliš učit. Pak už to tak úplně nebylo, byla jsem spíš ta drzá a neposlušná, pamatuji si, že jsem jednou na konci školního roku přinesla třídní důtku za pozdní příchody a zároveň pochvalu za vyznamenání.

Prozraďte, čemu se ve vědě konkrétně věnujete?

Ve vědě se zabývám studiem vzájemných interakcí biomolekul, jako jsou různé bílkoviny, vlákna nukleových kyselin nebo enzymy, a to v případech, kdy je jeden z interagujících partnerů ukotven k povrchu, často mluvíme v této souvislosti o tzv. biočipech. Moje vědecká práce nespočívá jen v řešení základních důležitých otázek o fungovaní různých biomolekul, ale ráda svými výsledky napomáhám k tomu, aby mohly být dříve či později převedené do praxe a mohly nám nějakým způsobem usnadňovat život.

Na jakém projektu v současné době pracujete?

Například na vývoji metody pro rychlé odhalení nebezpečných bakterií, virů nebo toxinů v potravinách, jako je například mléko, ovocné džusy nebo balená voda. Za tímto účelem v Ústavu fotoniky a elektroniky AV ČR vyvíjíme malá přenosná zařízení – optické biosenzory, které by mohly doplnit či nahradit stávající metody detekce a identifikace nebezpečných látek.

Ústředním bodem takového senzoru je povrch malého pozlaceného biočipu, který je pokrytý vrstvou receptorů – speciálních biologicky aktivních molekul, které ve vzorku potravin dokážou na principu zámku a klíče rozpoznat a zachytit hledanou látku. Pomocí optické metody – v našich senzorech používáme metodu povrchové plazmonové rezonance – se pak vazby hledaných látek na receptory vizualizují a v reálném čase se pak můžou sledovat např. na připojeném notebooku. Aby takový biosenzor mohl dobře fungovat, je nutné, aby receptory byly k povrchu čipu ukotveny pevně a dlouhodobě stabilně i po vystavení senzoru do různých extrémních prostředí a přitom aby byla zachována jejich biologická rozpoznávací funkce. Navíc je důležité, zejména pro použití senzorů do tak složitých prostředí, jako jsou neupravené potraviny, aby se na povrch čipu vázaly pouze hledané látky a žádné další molekuly. A to i přesto, že koncentrace dalších látek, které jsou v analyzované potravině přítomné, mnohonásobně převyšují koncentraci hledané látky. Právě vymyslet nové metody ukotvení receptorů na povrch čipu a metodiku následné detekce hledaných látek v potravinách je hlavním předmětem mého projektu, který byl oceněn prestižním stipendiem L’Oreál pro ženy ve vědě. Princip vývoje takových superrezistentních biočipů je ve využití speciálních polymerních vrstev, na které je možné receptory správně ukotvit a přitom eliminovat nespecifické vazby dalších látek. 

Co vám u vaší práce přináší největší radost?

Radost mi určitě přináší, když se daří a dobré výsledky se takzvaně sypou, když se nám povede úspěšná prezentace výzkumu v kvalitním vědeckém časopise a na konferenci. Velkou radost mi dělá práce se studenty, když člověk vidí za roky spolupráce s nimi jejich profesionální vývoj i chuť dál pracovat ve vědě.

Co je u vaší práce naopak největší problém?

Za největší problém vnímám nepoměr mezi velkým nasazením pro vědeckou práci a s tím souvisejícími organizačně časovými požadavky a finančním ohodnocením. Mám na mysli ohodnocení takzvané tabulkové z institucionálních prostředků.

Jak časově náročná je vaše práce?

Nedá se říci úplně obecně, jak moc je vědecká práce časově náročná. Záleží na úsilí, které práci věnujete, a také na tom, jaké máte možnosti flexibility při plánovaní práce. Experimentální výzkum je náročnější na čas a nabízí méně možností flexibility než práce teoretická nebo práce navazující na experimentální. Sama dělám hlavně experimentální výzkum, navíc s velkým nasazením a vůlí něčeho dosáhnout, takže práce je pro mě velice časově náročná.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Pracovním úspěchem určitě bylo prosadit se v relativně krátké době, tedy dvou let, v prestižní skupině významného profesora na University of Washington v Seattlu. Navzdory obrovské konkurenci se mi podařilo dosáhnout takových výsledků v oblasti povrchových pokrytí biočipu, že byly nejen opublikovány v prestižním vědeckém časopise, ale také patentovány.

Jaké jsou vaše další plány a cíle? Čeho byste chtěla dosáhnout?

Ve své pracovní kariéře bych chtěla dosáhnout vybudování vlastní laboratoře, která bude dlouhodobě produkovat kvalitní výsledky v celosvětovém měřítku.

Jak si dobíjíte energii?

V poslední době se mojí největší dobíječkou stalo cvičení – fitness, spinning, alpinning. Už se také nemůžu dočkat jara, až budu moci pohodlně po večerech běhat. Nabíjí mě také dobré jídlo z vybraných kuchyní v příjemném prostředí a dobré víno. To ale jen občas.

Co vás v poslední době naštvalo a naopak potěšilo?

Štve mě leccos, stačí si poslechnout zprávy. A co mě potěšilo? Vlastně plno maličkostí, dobrý vtip, dobré zprávy, zvýšení platu, neuvěřitelně krásné je pro mě přivítání dětmi, když přijdu z práce domů.

Prozraďte, kolik máte dětí?

S mým životním partnerem máme dvě děti. K tomu ještě máme kocoura a hypotéku, takže spolu tvoříme velkou rodinu.

Jak při vaší práci zvládáte domácí práce? Máte třeba chůvu?

Domácí práce zvládám, jak se dá. Vařím, uklízím, zařizuju. Prostě běžný kolotoč zaměstnané maminky. Chůvu máme. Také mi pomáhá s dětmi i s domácností. Vzhledem k tomu, že muž pracuje v zahraničí, by to ani jinak nešlo.

Putuje podle vás do vědy v České republice hodně peněz?

Rozhodně ne. A je to věčná škoda, poněvadž talent českých vědců, který je dle mého obecně nadprůměrný, zůstává tím pádem nevyužit nebo využit v zahraničí.

Obecně platí názor, že vědci jsou pro normální život těžko použitelní. Jak je to opravdu?

Vědci jsou pro život použitelní nebo nepoužitelní stejně jako lidé vykonávající kterékoliv jiné povolání. V každém povolání najdete různé typy lidí, kteří jsou různě použitelní pro život. Podle mých zkušeností jsou vědci často velmi inteligentní a slušní lidé a už jenom to je dělá pro život více než jen „použitelnými“.

Navzdory obrovské konkurenci se mi podařilo dosáhnout takových výsledků, že byly nejen opublikovány v prestižním vědeckém časopise, ale také patentovány

Archiv, časopis Krásná 2012