Máte rádi zimu?

Máte rádi zimu?

Máte rádi zimu?

Moje kadeřnice Veronika rozhodně ne! V téhle roční době obvykle prohlašuje: „Zima? Tak do Vánoc, prosím, to ano, rolničky, svíčky, Vánoce bílé, ale pak by to mohlo skončit! Stačilo!“

Já zimu ráda mám. Bydlím na Šumavě. Běžky a svítivé pláně… Zmrzlé pavučiny na kopřivách… Jinovatka… Ale Veroniku nepřesvědčím.

„Dejte pokoj! Sníh je pro lyžaře! Ale pro nás normální lidi je to jen trápení. Fuj, to zase bude! Té špíny! Té blátivé kaše všude! A těch hadrů, co na sebe člověk musí natáhnout!

„Co mají říkat Švédi,“ namítnu tentokrát. Vrátila jsem se zrovna ze Stockholmu, hlavu mám plnou přeskakujících severských obrázků a na ní bíle odrůstající vlasy, které nutně potřebují péči.

„Chudáci Švédi!“ vykřikne Veronika, „tam já bych nechtěla ani za nic…“

Odvracím oči od zrcadla. Vypadám jako strašidlo. Už jsem tu měla být před dvěma týdny. Nic není nerozumnější než odporovat své kadeřnici. Přivírám oči, poddávám se jejím prstům, vlídný luxusní rituál. Mlčeti zlato. Myšlenky plynou samy. Chudáci Švédi?

Lékaři jim radí hodně svítit. Pokládá se za zdvořilé, aby za okny bytu vždy zůstávala rozsvícená lampička, světlo, které říká: „Neboj, jsme tady.“ Promrzlý poutník přirozeně tíhne pod střechu. Už tu zas máme 21. prosinec, nejtemnější den v roce. Slunce ve Stockholmu opisuje nízký oblouk nad vodou. Má to své výhody, i největší lenoch si může přispat a pohodlně stihne východ slunce. Je ohnivý; v černých mracích zakrátko sklouzne v neméně třeštivý západ za siluetami věží nad jezerem. Na chvíli je to nádhera skvostná a vzpružující – když se na ni díváš oknem.

U Veroniky se mi líbí, protože oknem není vidět dovnitř. Nestojím o pohledy náhodných chodců. S vlasy napatlanými barvou vypadáme příšerně každá. Za límec mi zatekla voda a studí, Veronika spěchá s ručníkem a omlouvá se. Ve švédských domácnostech trčí veliké vyhřívané skříně. Pořád je v nich co sušit. Jaké to asi bylo, když ještě nebyla elektrika?

Ve Švédsku je místa nadbytek i na hřbitovech. I muzea jsou rozlehlá a vytápět jdou samozřejmě špatně. Dýchala jsem si na prsty, když jsem v Historiska Museet prohlížela model vikinského města Birka. V 8. až 10. století udržovalo čilé obchodní styky i s Čínou.

Síť dřevěných chodníčků za palisádou, chalupy bez stropů, jen s vrstvou bláta pod došky. A bez komínů! Takhle dosud žijí horské kmeny v Himálaji. Vzpomínám si na rudé oči žen a zanícené oči dětí, na muže, kteří čpějí kouřem, až ti je nos zdálky prozradí. Vikingové museli být uplakaní!

A přitom… Pod sklem muzejních regálů leží lidské kosti a v nich strašné záseky sekerou. Dvě přeťaté kosti jsou k sobě připojeny silným, hrubě tvarovaným měděným plechem, pacient – hlásá popiska – operaci přežil…

„Když je hnusně, lidi nepřijdou, to je hned znát,“ míní Veronika. „Teď máme čas, než chytne barva… Kdo by lezl do takového marastu?“

Je tu vlídno a teplo, zakláním hlavu, málem usínám, za víčky se choulí šero. Ještě jsem ve Stockholmu, ještě jsem nedojela… Sladkovodní jezera pokryl led, slaná temná voda mrazu odolává. Táhlými vlnami se energicky prodírá mořský kajak. Přistává u radnice, dvě postarší kamarádky si vyjely na vyjížďku. Obdivuji jejich bytelné bundy. Neskuteční, tihle Švédové! Lyžovat se tu pokládá za „švédské“, bez cavyků přespat ve sněhu za přirozené. Děti se to učí ve škole. Mají i pracovní výchovu a, protože ve Švédsku je voda všude, samozřejmě plavání. Už v první třídě je to povinný a klasifikovaný předmět. Zdejší autority se domnívají, že utopit se je zbytečné…

„A teď si spolu dáme kávičku!“ prohlásí Veronika. Vděčně přijímám svůj šálek. Ve Švédsku bych ovšem – podobně jako v Americe – dostala zároveň právo nalévat si po libosti z velké společné konvice… „Raka“, posezení nad kávou, tu hraje velikou roli, v rodině, v práci i třeba v kostele. Kávové dýchánky tvoří významnou součást života komunity, je to příležitost – a vlastně povinnost – zaujmout konkrétní stanovisko. Co soudí místní učitel o tom, že muslimští otcové zakazují svým dcerám vstup do školního bazénu?

Předměstí Stockholmu, odkud jsem, jak pozoruji, stále ještě docela neodjela, se jmenuje Ronninge, ale mohlo by se jmenovat jakkoli, všechna jsou si podobná. Mezi jezery a lesíky sídliště a rozmanité shluky nízkých domků, mají tu stanici metra, kostel, školu, mnoho dětských hřišť, kavárnu, bazén, zastřešené a vytápěné nákupní centrum, které by se snad líbilo i Veronice. A každému se tu tyká a říká jménem.

Jsou trochu stejná, ta předměstí, ale dobře navržená a vlastně docela úhledná. Žije v nich na dva miliony lidí a jen maličko z nich jsou Švédy více než jednu generaci. Nalezneš tu všechy barvy kůže, co jich Země nosí. Ty báječně modrooké blondýnky bývají většinou Polky.

Je čas opláchnout barvu. Poslušně zakláním hlavu.

Švédsko je nezřízeně veliká země. V 60. létech byla nejbohatší na světě. Naposled se tu bojovalo v roce 1814. V roce 1968 udělil král Olaf velkorysé právo azylu Čechům, kterým se nelíbily ruské tanky. Od té doby se pokusilo stát Švédy na dva a půl milionu emigrantů, valná část z teplých krajů. Téměř půldruhého milionu jich to zase vzdalo, ač je švédský sociální stát přijímal vlídně. Stát se doopravdy Švédem není zřejmě tak snadné. A nejen proto, že pohyb si tu žádá sílu a cvik.

Podél stezek, které nahrazují chodníky, se na stromech v pravidelných rozestupech blýskají odrazky, děti i velcí nosí připjatá barevná sklíčka. K přesunům v bělostné tmě vymysleli i další pomůcky, celou škálu protiskluzových návleků třeba. Maminky vozí děti v kočárcích podobných malým mastodontům s masivními těžkými pneumatikami s hlubokým vzorkem. Penzisté se vydávají do terénu se speciálními zimními rollátory, připomínajícími obrněné noční stolky. Ale zdá se, že nikdo nezůstává doma.

„Co tomu říkáte vy? No to mi povězte, není to hrůza?“ Veronika nečeká na odpověď, prsty se jí míhají a ústa se pouštějí do politiky. S vervou vykládá o nepřizpůsobivých občanech. O tom, co všechno je u nás špatně, příšerně a nenapravitelně. Vlastní slova ji rozjařují. Nikdy neodporuj své kadeřnici, když má v ruce břitvu. Veronika stříhá moc dobře.

„No vy jste ale prokoukla!“ říká nakonec. „Vypadám jako od Veroniky!“ usmívám se já. „Jen se pořádně podívejte!“ natěšeně naléhá Veronika a nastavuje mi zrcadlo. Je to naše stará hra a já v tom zrcadle vidím vzpomínku.

„Není špatné počasí, je jen nevhodné oblečení,“ hlásala kdysi drobounká postarší jeptiška v horském klášteře v švýcarském Mehlu, když mokrý sníh padal obzvláště hnusně a onkologickým pacientům se vůbec nechtělo na vycházku.

Obřad zkrášlování je u konce.

Olga Walló, Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Zima na nebi, na Zemi a na planetách - Hvězdy se třesou zimou V kuchyni Vlasty Buriana - Skládaná jablka v županu

Žádné komentáře

Přidat komentář