Pavel Drábek: Dělat svou práci pro neviditelný zisk

Mám podezření, že je to E.T. a své lidské podoby – údajně se narodil v roce 1974 v Brně a na pohled je to hezký zdravý chlapík – využívá jen jako funkčního převleku. Pro mne je živým svědectvím toho, že na vzdálené planetě, odkud pochází, nás, příslušníky rodu Homo sapiens, ukrutně přeceňují, pokud ho vybavili tak širokou škálou čidel a schopností. Je docentem hned na dvou katedrách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (anglistiky a amerikanistiky a teatrologie), překladatel starších divadelních her, specialista na Shakespeara a autor velmi základní a souhrnné – a také čtivé, objevné a napínavé práce – o historii českých překladů jeho děl.

Pro nakladatelství Větrné mlýny vede edici Repertoár. A je zakladatel, libretista a vedoucí uměleckého sdružení Ensemble Opera Diversa, které má na kontě již tři celovečerní a asi patnáct krátkometrážních oper.
Sdružení založil spolu s hudebním skladatelem Ondřejem Kyasem v roce 2003 (první opera 1999), v roce 2010 se už na jejich činnosti podílelo přes sto lidí, převážně hudebních profesionálů. Nejnovější dílo autorské dvojice, opera Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, mělo premiéru loni v říjnu. Kupodivu stihne být i manželem a otcem. Mluví i píše hodně, hladce a rychle, dejme mu slovo:

Nutně se musím ptát na dětství – otec, matka?

Každý z mé rodiny ve mně zanechal něco: maminka vytrvalost až zarputilou, otec pochybovačnost a zkoumání, jeden dědeček jakousi selskou hrdost a ochotu k oběti, druhý dědeček odvahu jít do světa, jedna babička víru v to, že jsou i věci nepochopitelné, a druhá babička zase vztah k minulosti a k věcem pochopitelným. Jedni prarodiče byli z vesnice a měli pole a hospodářství (dědeček dělal také kostelníka) a druzí byli z Brna (babička učitelka jazyků, dědeček technik). Nadto naše rodina – tedy rodiče, starší sestra, já a mladší bratr – žila dva roky v Libyi (kde otec učil výpočetní techniku). Zkrátka, mé dětství bylo paletou neslučitelných světů. A díky tomu se mi protáhlo dospívání i rozhodnutí, co budu dělat. Budu se věnovat přírodním vědám, humanitním vědám, nebo hudbě?

Vaše první verše?

Žádná sláva. Měl jsem spíš sklon k muzice: v první třídě jsem si říkal, že když chci být geniální, tak musím napsat nějakou skladbu, jako Mozart. A napsal jsem cosi, byl jsem na to hrdý, ale u poslední noty už jsem věděl, že to není ono. Hrál jsem na klavír a od dvanácti na kytaru. Verše až na gymnáziu… Ale, jak říká Balzac, kdo v mládí nepsal verše? Žádný zázrak se rozhodně nekonal.

Jak jste potkal divadlo?

Když mi bylo sedmnáct, koupil jsem si na inzerát kontrabas a nějak se na něj naučil. Začal jsem hrát v kapele u režisérky Evy Tálské ve Studiu Dům. Dostal jsem se tam do skladatelské dílny Miloše Štědroně a stal jsem se tedy dílenským skladatelem. Jen obtížně a pomalu jsem se zbavoval předsudku, že divadlo je lež a předstírání a nepravda. Odehrál jsem snad sto představení, měl jsem na starosti kapelu, psali jsme hudbu, rozepisovali ji pro nástroje, korepetovali s herci, učil jsem je hrát na nástroje, na které jsem sám hrát neuměl. Pak mě režisér a dramatik Hubert Krejčí poslal na dílnu pohybové výchovy. Přišel jsem tam, dostal hned hlavní roli, což byla ne dvojrole, ale zhruba pětirole s deseti převleky a hrou na šest různých nástrojů včetně trychtýře, spolupracoval na scénáři Shakespearova Krále Leara a strávil jsem s inscenací další tři roky, dělal jsem u ní i produkci a asistenta režie. Tálská mě navíc zmermomocnila, abych hrál v její profesionální inscenaci Leara trubače – k mé hanbě na trubku. Z tohoto divadelního pekla mě vysvobodila až roční stáž v Anglii. Když jsem se vrátil, už jsem dodělával doktorát a učil na univerzitě.

Jak jste potkal Shakespeara?

V divadle a nejvíc mi o něm ukázal právě Hubert Krejčí. Ten sám sice anglicky vlastně neumí, ale umí číst skrz papír. Pořád kladl divné otázky a mechanické odpovědi mu nestačily.

Angličtina a vy?

Maminka mě vedla ve druhé třídě do angličtiny (rodiče už věděli, že pojedeme napřesrok do Libye) a já jsem charakteristicky řekl, že se to nechci učit, protože to je k ničemu. Jenže pak v Libyi v univerzitním kampusu mluvili jakousi mutací angličtiny všichni – tedy vedle polštiny, maďarštiny, finštiny, nějakého indického jazyka, arabštiny a nevím čeho ještě. A v problematické pubertě jsem se k tomu upnul, přidával si další jazyky a v jazykových školách jsem vlastně čekal na dospělost. Do Anglie jsem se ale poprvé podíval až v devatenácti.

Studenti a vy?

To je podstatné spojení. Od dětství jsem chodil do Pionýra a měl jsem štěstí, že to nebyla ideologická parta, ale vlastně skauting: vědomostní hry, dobrodružné, naučil jsem se hrát na kytaru a chtěl jsem umět na basu. Myslím, že jsem vlastně chtěl imponovat holkám, jenomže když hrajete a zpíváte, tak jaksi na holky nemáte čas. A od útlého věku jsem oddíl i vedl. V pubertě jsem se zbavil předsudku vůči učitelství a naznal jsem, že to je duchovně nejčistší profese, protože jako jediná může pouze plodit cosi cenného a neděje se na ničí úkor.

Jak jste potkal muziku?

Přirozeně: hudbou se dá vyjadřovat, co se slova stydí, a taky muzika umí překvapit tak nějak totálně. Člověk pořád vychází z toho, že je nějaký, a muzika umí krásně a radostně ukázat, že je to blbost. Umí zaplavit a dokonale odplavit ten mozkem zavalený svět. Na koncertě slyším hudbu a říkám si: „Toto je neuvěřitelné: Jsme…“ – a je to intenzivnější a úplnější pocit než to, co vymyslíme ze sebe.

Svou ženu?

Tak jako muziku. Do miniopery jsme potřebovali hoboj a kamarádka měla kamarádku… Hudba to jen naťukla, ale teď už nám dvěma do toho tak nějak nekecá.

Ondřeje Kyase, druhou polovinu vaší tvůrčí dvojice?

Potřebovali jsme v kapele baskytaristu a spolužačka měla bratra, tehdy dvanáctiletého; neuměl sice hrát na baskytaru, ale byl hudebně založený a ochotný. A má jazyková babička povídala: „Kyas… Kyas… Znala jsem za studií jednoho Kyase, on se o mě ucházel, ale já už jsem dala slovo Ferencovi.“ To byl Ondřejův dědeček. Takže jsme se asi setkali z téhle nenaplněné možnosti, kterou teď naplňujeme v našem Ensemblu Opera Diversa. A to je pro mě ztělesněním hudby: pozoruhodné sdružení, které nechápu.

Svoji knihu o českých překladech Shakespeara?

Hubert Krejčí před desíti lety řekl, že by bylo dobré posbírat staré překlady Shakespeara a znovu je vydat. Když jsem se do této louže namočil, tak jsem postupně zjišťoval, že to není louže ani malý český rybník, ale že to je oceán: dokonalý ztracený svět nesmírně krásných i hrůzostrašně pravdivých skutečností, a hlavně lidí, kteří mi to všechno řekli. A knihu jsem napsal vlastně zase z donucení: abych tak nějak vysvětlil, proč to vzniklo, jak to vzniklo a co to pro nás asi znamená.

Umíte říct ne?

Umím, ale ne sobě. Někdo říká, že to je ambice. Možná. Ale kdo je v tomto případě ambiciózní? Že bych to dělal pro těch osmdesát kilogramů vody, uhlíku a dalších prvků, co se časem stejně rozpadnou? Nebo pro iluzi jménem Pavel Drábek? Jinak odmítám dost často. Prakticky ze zásady odmítám všechno, kde pozice, šaty, funkce a prachy dělaj člověka. Ještě nepřišla řeč na operu. Napsal jste například nové libreto k Smetanovu Daliborovi… Koho by to zajímalo… Koho by to zajímalo, ať se podívá na rozhovor (zábavný!) s Pavlem Drábkem na adrese http://www. operaplus.cz/2011/01/pavel-drabek- diverze-v-opere-take.html.

Olga Walló a Pavel Drábek, Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Unsplash