Veselá zpráva na neděli

Důležité věci – třeba, že Ježíšek není, děti nenosí čáp a plastový odpad patří do kontejneru na plasty, i když dědeček soudí, že PET lahvi pilinami plněné se co do výhřevnosti žádná briketa nevyrovná – si v průběhu let už nějak vyboxujeme a postupně na ně získáme vlastní názor, zbytek v nás však uvázne v podobě naprosto nedotázané. Některá fakta prostě jsou, jak jsou, bereme je tak a ani nás nenapadne vystavit je příležitosti, která by je mohla nějak zpochybnit.

Třeba můj tatínek se narodil roku 1914, vyrůstal ve vilce u Labe v obci zvané Královice a měl se tam královsky, řeka šplouchala na zahrádku, jezdil na maňásku a chytal ryby…

Později už se tak královsky neměl, i ta obec Královice už z mapy zmizela – patrně ji pozřel sousední Brandýs – tatínek si však do života odnesl přesvědčení, že na řece – a zejména v řece – je dobře, je tam nejlíp.

A když mu někdy později bývalo hůř, když trávil svá léta u Hradce Králové a bývalo mu tam občas úzko, těsno a k nesnesení, rozběhl se k Labi. Měl to od nás dobrých pět kilometrů přes pole a louky, cestou necestou podle náhonu indiánským krokem, střídavě během a krokem: „Pojď k řece! Jdeme k řece!“

Doběhl na liduprázdnou, kopřivami zarostlou navigaci a dychtivě se vrhl do vytoužené řeky. Nikdy jsem neměla odvahu ho následovat, voda tam bývala hustá a inkoustově čpěla. Vynořil se obvykle brzo a býval celý fialový. Nebo modrý nebo žlutý nebo okrový, podle toho, jaké látky právě barvil národní podnik TIBA ve Dvoře Králové. A šli jsme zpátky, už pomaleji, do večera se osypal ekzémem, tvářil se, že si toho nevšímá, ekzém do zítřka zmizel…

My později narození jsme byli nuceni naučit se, že řeky jsou vesměs hnusné místo. Vltava v Praze zledověla a v Krumlově příšerně páchla černou pěnou z papírny ve Větřní. Dlouho jsem chtěla zůstat věrná své řece, než ten zděděný ekzém… Slávu plovárenských povalečů odnesl dým.

Už generace narozená v 60. letech na velké řeky ani nevzdechla. Nastal čas surfu, přehradních jezer a poutí na Jadran.

Dnes přehradní jezera zarůstají zeleným hnusem, letní horka sílí a televizní zpravodajství nás zase upozorňuje, kde se smočit smíme a kde už radši ne. A rezignujeme a kupujeme klimatizace a vůbec, jaképak copak, v zimě pojedeme zase k Rudému moři nebo na Maledivy, Kanáry už jsou nuda, tak co je jako?

Mám pro vás zprávu, veselou zprávu, báječnou zprávu, zprávu, ze které se raduji, kterou si zpívám. Snad bych měla být sobečtější a nechat si ji pro sebe, ale je to bez rizika, vždyť nejsem první, kdo ji ví – jen pro ni málokdo má tu pravou zdířku, pro málokoho je tak důležitá:

LABE UŽ JE ZASE ČISTÉ NATOLIK, ŽE SE V NĚM DÁ PŘEPYCHOVĚ PLAVAT! Na mou duši, když máchám plavky, je z nich voda jen slabounce zelená. A je teplá. A já si užívám, kousíček od Prahy a nikde nikdo, u břehů kvetou stulíky a kačeny vyvádějí mladé a poletují tu šidélka a ve vrbách vrkají holubi… Dávám se unášet proudem… Mám boty do vody, vrátím se po břehu pěšky…

Myšlenky mají také neděli, Richard Haliburton – ten bohatý a fantazií nadaný dobrodruh – vzpomínáte? – proplaval nadél panamský průplav včetně zdymadel. V plavebních komorách se platí podle tonáže, pořádek musí být, byl tedy řádně registrován jako „Plavidlo Richard Haliburton“. Jakýpak výtlak mám asi já?

Když proplouvám pod lávku u Lázní Toušeň, přechází přes ni houf cyklistů a seshora se ozve: „Tamhle někdo plave! Fůůůj!“

Odpusťme jim, neboť nevědí, co činí, a každý si svůj svět musí objevit sám a na vlastní pěst.

Kdysi bývalo Labe krásnou a pestrou lázeňskou řekou, kypělo slunečníčky, kavárnami, flirty v písku i na lukách, barevnými vzpomínkami…

Když na Nový rok 1914 zahájila provoz skvělá a moderní vodárna v Káraném, byla to velká sláva a Labe bylo v módě, v létě jezdily výletní vlaky, restaurace měly tržby a v Houštce pod rozložitými duby se hrálo divadlo…

V Basileji teče Rýn docela rychle. Má velkou sílu a vprostřed i vlny, hrozivě syčí pod pilíři mostů. Je to zážitek a je zadarmo, což je dnes už málokteré dobrodružství. Svlékneš se do plavek – šaty necháš na hromádce na břehu, zřejmě se tu moc nekrade – a plaveš. Voda tě nese, rychle, daleko, vrátíš se pěšky po břehu, v plavkách se budeš prodírat příbřežní promenádou mezi kavárnami a pěkně upravenými pejsky na vodítkách. Švýcaři jsou velmi spořádání lidé, ale tohle je zábava obvyklá, je to běžné, je to tradice… Plavou tu celé rodinky, tatínek mívá občas na starosti velký nepromokavý vak se šaty s mobilem a peněženkou. A možná i s pasem, tudy se dá doplavat až do Francie a vrátit se pak vláčkem, a když to svéhlavé Švýcarsko není v EU… Nebo stačí místo pasu mokré plavky? Ti, co tu jsou doma, si umějí hrát se svou řekou.

Dnes budujeme aquaparky a k naší řece se štítivě otáčíme zády. Možná je dobře, že je tak osamělá. Nabízí uprostřed průmyslové krajiny nečekaný a dobře utajený kus přírody. Také nabízí díru na trhu, možnost snad lukrativní, ale zatím dlouhodobé investice. Až zase nebudeme jezdit tak daleko - možná proto, že benzin bude ještě dražší, a možná proto, že ty věčně protivně omílané požadavky udržitelného růstu přece jen nějak prosáknou do našeho povědomí a stanou se našim dětem nedotázaně samozřejmými – všimneme si, jaké kouzelné možnosti skýtá ta velká živá hračka za humny. Jsme děti, každý z nás, v neděli se to prý smí, dokonce snad i má! A dostat novou nečekanou hračku je veselé a veselá mysl půl zdraví a být veselý je lepší než být smutný… A někdy je to dokonce i za jedny peníze.

Archiv, časopis Krásná 2007