Tajemný Abú Markúb (2. díl)
Historie objevu člunozobce je zajímavá a připomíná detektivní příběh. Nevšední vzhled člunozobce, jak o tom svědčí již egyptské kresby a tři tisíce let staré kresby v Zimbwabwe, člověka vždy přitahoval a fascinoval.
Afričtí domorodci člunozobce většinou nijak nepronásledovali, u některých kmenů byl tento pták dokonce posvátný a stal se součástí jejich legend a mýtů. Když byl roku 1850 popsán vědecky, vzbudilo to mezi zoology menší senzaci. Zoologové z evropských muzeí i zoologických zahrad nabízeli lovcům tučné sumy, ale trvalo deset let, než se v roce 1860 podařilo do londýnské zoologické zahrady dovézt první dva člunozobce. Dodnes patří v zoologických zahradách mezi nejvzácnější druhy.
Přestože si na podmínky zajetí zpravidla dobře zvyknou a mohou se dožít 30–40 let, nikde se je zatím nepodařilo odchovat. Nepřístupnost rozlehlých bažin, jež chránila člunozobce před člověkem po staletí, už jim dnes bezpečí nezaručí. Lidé bažiny vysoušejí, vysekávají papyrusové a rákosové porosty, vypalují je a přeměňují na pastviny. Jako Damoklův meč visí nad existencí druhu plán několika afrických zemí na napřímení toku Bílého Nilu, což by znamenalo definitivní zánik zdejších mokřadů.
Kolik člunozobců ještě ve volné přírodě žije, lze jen těžko říci. Odhaduje se, že v jižním Súdánu, západní Tanzanii, Zambii, Demokratické republice Kongo, Středoafrické republice a Rwandě žije 11–15 tisíc člunozobců. Možná se to zdá hodně, ale vzhledem k tomu, že žijí převážně samotářsky, není jejich budoucnost příliš jistá. Proto byl člunozobec zařazen do Červené knihy ohrožených druhů. Jedinou nadějí by pro něj bylo vyhlášení nových chráněných území, jež by doplnila již existující rezervace a národní parky se zákazem rybolovu a veškeré zemědělské činnosti. Do jaké míry se to podaří, je otázka.
Nestabilní politické situace a stále propukající válečné konflikty už tak dost neradostnou situaci v ochraně africké přírody jen komplikují. I kdyby se v příštích letech podařilo vytvořit v zoologických zahradách početnější skupiny člunozobců a docílit prvních odchovů, mnoho se tím nevyřeší a o jejich osudu se zřejmě rozhodne přímo v jejich odvěkém domově – afrických bažinách.
