Co je co? vysvětluje Jan Sokol Jak vidíme

Ve škole jsme se učili, že máme dvě oči, které fungují podobně jako televizní kamery a podávají nám prostorový (stereoskopický) obraz okolí. Máme uši a slyšíme zvuky, to jest akustické, tlakové vlny ve vzduchu. Pak máme ještě hmat, čich a chuť. Zkusme začít tím nejobyčejnějším a nejméně záhadným z našich smyslů, to jest zrakem.

Co vlastně vidíme? To je otázka! Vidíme to, co máme před sebou, na co se podíváme. Vnímáme různobarevné skvrny, jak nám oční čočky promítají obrazy předmětů na sítnici. Ale pozor! Tady už něco nehraje. To, co nám oční čočka promítá na sítnici, jsou jistě různobarevné skvrny různých tvarů, světlejší a tmavší. Jenže když otevřeme oči, nevidíme žádné skvrny, ale právě věci, předměty. Dokonce i když se podíváme na inkoustovou skvrnu na papíře, máme sklon v ní vidět nějakou věc: jeden v ní vidí zvíře, druhý automobil, třetí třeba hrušku.

K čemu jsou nám skvrny? Dozvíme se z nich něco? Umíme o nich něco říci? Zkušený lékař ani na rentgenovém snímku nevidí skvrny, nýbrž rovnou zlomeninu lebeční spodiny. Přitom to jistě není tím, že by měl lepší zrak: na sítnici má úplně stejné skvrny jako my – jenže se naučil vidět v nich zlomeniny. Asi tak, jako jsme se my kdysi v dětském pokoji naučili vidět vûci. Takže z barevných skvrn na sítnici máme najednou předměty. Vidíme je i tehdy, když se díváme na fotografii, která není prostorová. Kde se tu vzaly?

Vezměme jiný příklad. Vcházím do kuchyně, kde je prostřeno k večeři. Na stole leží talíře a já samozřejmě bez rozmýšlení vím, že jsou kruhové – přesto že se mi na sítnici promítají jako elipsy. Stůl přede mnou je pravoúhlý, obdélný – přesto že ho vidím jako lichoběžník. No dobře, řeknete, je zkrátka zkreslený perspektivou. Ale dokud mi to někdo poprvé neřekl, měl jsem vždycky dojem, že ho jako pravoúhlý vidím.

Vejdete do třídy a vidíte stolky a židle. Kdyby to po vás někdo chtěl, mohli byste je snadno spočítat. Teprve kdyÏ si na to dáte dobr˘ pozor, zjistíte, Ïe tfieba Ïádnou z tûch Ïidlí nevidíte celou. Kus opěradla vyčnívá nad stolkem, kus nohy vidíte pod stolkem. Ale kdybyste rovnou začali počítat, neměli byste s tím nejmenší problém: ani by vás nenapadlo počítat ty dva kusy židle, které ve skutečnosti vidíte, jako dvě židle. Vy prostě rovnou a bezpečně víte, že opěradlo a nohy patří k sobě, i když „to mezi nimi“ není vůbec vidět.

Tahle jednoduchá „operace“, kterou děláme stokrát denně a ani o tom nevíme, není ve skutečnosti vůbec jednoduchá. Ukázalo se to ve chvíli, kdy se ji lidé pokusili uskutečnit na počítači. Asi jste někdy slyšeli o průmyslových robotech. Složitější robot má televizní kameru a počítač, který by se měl vyznat v tom, co má robot před sebou. Odborně se tomu říká scéna. A též se k velkému překvapení vědců ukázalo, že rozložit scénu z různobarevných skvrn, jak je snímá kamera, na jednotlivé předměty v perspektivě je úloha nesmírně obtížná, kterou se dosud podařilo vyřešit jen pro několik málo předmětů velice jednoduchých tvarů: krychlí, válců, jehlanů. Je-li jich víc nebo mají-li složitější tvary, nedá se úloha zatím vůbec řešit. I počítač musí předem „vědět“, co se v jeho scéně může vyskytnout. Samotné skvrny nestačí.

Člověk se většinou pohybuje v prostředí, které zná. I když přijde do cizího bytu nebo do jiného mûsta, věci, které tam vidí, jsou zase podobné. Takže človûk zpravidla „vidí“ tak, že před sebou poznává předměty, které už zná. Když se setká s něčím úplně novým, co ještě nikdy neviděl, snaží se najít, aspoň čemu se to podobá. Tak říkali indiáni lokomotivě ohnivý kůň a kořalce ohnivá voda. Proto třeba benzinovému čerpadlu dodnes běžnû říkáme pumpa a přední části karoserie čumák, i když mnozí z nás obyčejnou pumpu nikdy neviděli a auta jsou nám běžnější než domácí zvířata. Právě proto, že člověk vidí spíš tak, že poznává známé předměty a věci, než že by zkoumal neznámé, proto se také tak snadno „přehlédne“ a splete.

Na tom je založena spousta různých iluzí, triků a někdy i podfuků. Podvodník naskládá na sebe nařezané papírky, navrch a dospod dá stokorunu a všechno úhledně přelepí páskou. Jeho oběť „vidí“ balíček stokorun. Na divadelním jevišti stačí pár latí a kus pomalovaného plátna a diváci „vidí“ vesnickou chalupu nebo tropický prales. To také může vysvětlit, proč bělochovi připadají všichni černoši nebo Japonci tak stejní – a naopak: v jejich tvářích se málo vyzná a tak v nich poznává jen černocha nebo číňana.