Kukátko – Střižny Barrandov – jediná mezi muži
U hraného filmu – na rozdíl od dokumentů – existoval scénář a důležitá osoba: skriptka, od níž jsem dostávala takzvaná střeva – popsané volné listy scénáře, na nichž bylo zaznamenáno všechno podstatné o jednotlivých záběrech.
Střižny Barrandov – jediná mezi muži
S koncem roku 1947 jsem odešla z Krátkého filmu, má židle se uvolnila a mohla ji zaujmout moje asistentka Marie Čulíková. Střihačství je dědičné řemeslo.
U hraného filmu – na rozdíl od dokumentů – existoval scénář a důležitá osoba: skriptka, od níž jsem dostávala takzvaná střeva – popsané volné listy scénáře, na nichž bylo zaznamenáno všechno podstatné o jednotlivých záběrech.
Každá práce s sebou vždy nesla další kontakt – na filmu Parohy jsem se tak seznámila s Alfrédem Radokem a stříhala s ním film o Terezínu Daleká cesta s Otomarem Krejčou a Blankou Waleskou. Byl to vynikající expresionistický snímek, scéna osvobození se stříhala na Ravelovo Bolero. Ale ještě dříve si mě vyžádali na titul Hraniční ulička, film o povstání ve varšavském ghettu. Byl to polský film, režii měl Alexander Ford, jeden ze zakladatelů Lodžské filmové školy, kameru Jaroslav Tuzar. Ford rozuměl střihu, všechny materiály už měl natočené a nyní chtěl patrně do střižny začátečnici, která by mu do toho nemluvila. Práce to byla strašlivá, ale stála za to a naučila jsem se i polsky. V roce 1948 jsem jela se štábem do Polska a viděla jsem zničenou Varšavu. Skladatel filmové hudby přijel z Francie, měli jsme s ním schůzku v Praze v hotelu Ambasador. Přišla jsem tam v kožichu. Byl únor 1948 a po Václavském náměstí pochodovali milicionáři. Jedna Polka ze štábu mi povídá: „Prosze pani, co si to troufáte ven v kožichu! Je revoluce!“ A já: „Tady se nebude střílet, tady si dáme pár facek a bude!“
Často jsem bývala „na place“ i při natáčení. Na exteriéry filmu Velká příležitost (režie K. M. Walló), kde hrála celá brněnská konzervatoř, se přijel podívat i režisér Steklý, který hledal představitelku pro svou adaptaci Jiráskova Temna. Zařídila jsem, aby ho odvezli do hotelu, a on mi nabídl spolupráci.
Ráda vzpomínám na další Radokův film Divotvorný klobouk – ten byl celý na playback, hudbu k němu složil Jiří Sternwald. Napsal i texty písní a já si ty písničky zpívám dodnes. Škoda že film byl černobílý, na barvu však tehdy v rozpočtu nezbylo. Mám před očima scénu: vejdu do ateliéru a tam vládne posvátné ticho, všichni jako by zadržovali dech. V dekoraci malé světničky Alena Kreuzmannová – a nasvícená je tak, že v průsvitné blůzce vypadá jako nahá. Jak velmi se od té doby změnil film i divák!
Archiv, časopis Krásná 2008
