Dobro činiti: Slepice s tetičkou

Jemná rudá linka lemuje východní obzor, růžová záře rychle sílí, bude krásný den, vstáváme se slepicemi. Vychutnejme si ten zážitek, žádné zívání! Pro slepice je to běžné, ale…

Ale, ale, co mi to z huby vylétlo, abych se přes ni nepleskla! Běžná rčení potřebují důkladnou revizi realitou a většina slepic už dávno nevstává se slepicemi, kohouti už nezdraví kokrháním blednoucí jitřenku a s rychle zlátnoucími červánky se nenatřásají slepice a nekvokají v rose. Valná většina slepic za svůj krátký život sluníčko ani neuvidí, leda pravidelnou změnu světla z bílého na modré. A někde možná bliká červená a velí „žrát“ – v těch velmi automatizovaných a sofistikovaných chovech – a někde je jenom větší nebo menší stísněné šero, třeba v těch dlouhých nízkých bednách v písku pouště kolem Limy… Kolem Tunisu… Kde všude… Někde nám přece ta naše nejběžnější strava narůst musí. Co bychom jedli.

Rozklepávám vajíčko na pánev a moje tetička se moc nadšeně netváří. Je jí jednadevadesát a dávno bere svět, jaký je, ale přesto – to vajíčko je až moc nebohé a bledé. Vajíčko z hypermarketu. To ona má doma vajíčka onačejší, veliká, s pěkně rudými žloutky. Aby ne, dostává je od snachy a ta je zase má od jedné paní, která má dvoreček a tam asi ještě vstávají slepice se slepicemi a hrabou v hnoji. A to je dnes veliký přepych.

Je po snídani a jedeme na procházku. Nohy chodí, když musí – však už se něco naběhaly – ale v kolečkovém křesle je to lepší. Podíváme se za sousedkou, ta slepice má a my máme slepice rády. Tetička tu náklonnost až přehání, klidně by jim rozdrobila půl svého oběda. Jenomže dělat radost němým tvorům je tak veliká radost…

V trávě u sousedky trčí němí tvorové hned tři. Tisknou se k sobě a třesou se. Jsou hubení a holí, z pahýlků křídel trčí pahýlky letek, fialové znaky na divně bledé „husí kůži“, tohle však husy nebudou.

„Proboha, Jano, co to tu máš za potvůrky?“
„To koukáš, co,“ říká jihočeská selka. „Teď jsem je přivezla. Ale voni se proberou, chce to čas…“

Taková hypermarketová nosnice snáší a snáší vejce za vejcem. Něco přes rok se to podniku vyplatí, pak je třeba vynesené nosnice zlikvidovat. Což stojí námahu – ty hygienické předpisy! A vlastně se to ani nevyplatí. Dotyčný velkochov vynesené nosnice raději nabízí zájemcům. Nekupte, když je to tak levné, jedenáct korun za kus. Sousedka je kupuje pravidelně.

„No podívej se na ně, jen si to představ, všechno je pro ně poprvé…“

Vychrtlá neurotická strašidla přešlapují žlutými pařátky v trávě. Blahobytné domácí slepice je obcházejí obloukem, ale neklovou je. Místa je dost. Žádný drátěný rošt. To pálící je slunce a kůže nově příchozích postrádá peří. První chudinka koncentráčnice se nejistě potácí do stínu kopřiv.

„To je ale hodná ženská, ta Jana,“ říká tetička, když se vracíme domů.

Za slípkami teď chodíme pravidelně. Zotavují se, lysá místa jim začínají obrůstat. Přibývají na váze a získávají jakési sebevědomí. Bolavé zobáky se hojí, ovšem červíky sbírají s vyloženou nedůvěrou a na žížalu si netroufnou. Když ono se to tak kroutí…

Za pár týdnů už jim sousedka nemusí sypat zvlášť, dokážou se prosadit vůči svým družkám, nakonec si jich všimne i kohout…

Máme úplně sobeckou a nezřízenou radost.

Na sklonku léta je roztrhalo káně. U nás na Šumavě to slepice vůbec nemají lehké a tyhle třeba ani nevěděly, že se mají schovat. „Postaralo se jim o happy end,“ usoudila moje tetička. Správná přírodní smrt pro správnou svobodnou slípku.

V rakouských penzionech mají pěkné barevné samolepky: „Vaříme vám výhradně z vajec od slepic chovaných ve volných chovech.“

Já hledám v regálech samoobsluh většinou marně, pak už mám naspěch a často hrábnu po tom, co najdu. Ale nechutná mi, komu se do hlavy jednou zakousne příběh, tomu ta úspora už za to nestojí.

Den se chýlí a nebe růžoví zase na opačné straně, slepice půjdou spát. Díváme se s tetičkou na nebe, letadlo na něm kreslí krásnou bílou čáru.

„Podívej,“ ukazuje tetička, „to jede Honza na harleyi!“

Honzovi, mému bratranci, bylo dvacet, když ho na vojně nešťastnou náhodou zastřelili. Ale předtím to byl hodný a hezký kluk a měl rád motorky. A tetička se usmívá a říká: „A on si pro mne jednou přijede. Frrr, bude tady a řekne: ‚Mámo, nasedej!‘ A já nasednu a chytnu se ho kolem pasu a pojedeme do nebe…“

Přepych může nabývat velice různých podob a něco není k mání za žádné peníze. A před námi jsou Velikonoce, přeji vám fůru vajíček malovaných, se žloutky velikými a zářivými jako sluníčka – jenom trošinku dražších.

Olga Walló, Archiv, časopis Krásná 2007