Krása jako štít

Mám jednu přítelkyni, je krásná a inteligentní. Nemůže za to, narodila se tak. Jméno vám neřeknu, mnoho by vám neřeklo. A vy jí žádnou skvostnou roli stejně nenabídnete a to je zas to jediné, oč by ona stála. Takže jaképak copak, dejme jí raději slovo:

Krása není v žádném případě štít! Je to zbraň, je to aspoň možnost zbraně. Nu, dobrá, možná, v dětství, v pubertě slouží krása jako štít tvorovi, který si ještě neví rady se sebou a se světem. To je ale krásná holčička, volá svět a je hned přívětivější.

Ale v dospělém věku už je krása nebezpečná vloha, stejně nebezpečná jako inteligence. Být prostě jen inteligentní je prostě jen k naštvání téměř kohokoli. Být prostě jen krásná – ona je tak krásná! – zní téměř urážlivě. Je to dar, se kterým je třeba zacházet nanejvýš uvážlivě, aby byl k něčemu. Žádá si obezřetné dávkování: musí být předkládána světu do něčeho skryta – do skromné vlídnosti například, do laskavého zájmu o druhého, do péče o slabší, o bezmocné, nejlépe o zvířata. Jen tak nepoleká, nebudí agresi, je tolerována a svět má odvahu ji obdivovat. A platit za ni, samozřejmě. Dokonce i když svět zjistí – vždycky to zjistí dřív! – že krása stárne. Věnuje-li se dostatečně charitě, zajímá-li se dostatečně sofistikovaně o druhé – podaří se jí, aby se s ní lidé identifikovali, aby si při pohledu na ni připadali stejně krásní, stejně zářiví a stejně laskaví jako ona. V tom případě – ale to si žádá velikou kázeň a velikou práci – snad dokáže zemřít neopuštěna a s přimûěřeným kontem.

Mám ještě jednu přítelkyni, kdekdo o ní říká, že vypadá hezky. Jméno vám neprozradím tím spíše, že má manžela, který na ní velmi lpí a chce ji mít konečně jen pro sebe. V dětství strávila několik let na nemocničním lůžku. Dejme slovo jí:

A tak bylo důležité, abych vypadala hezky! Abych si vždycky připadala hezká! Aby mi záleželo na tom, že mě mají za hezkou! A dala jsem si s tím práci, abych na sebe dbala! Protože pak s vámi každý zachází docela jinak! A teď už jsou takové možnosti, jak o sebe pečovat, jak se vylepšit, jak si přidat, co pánbůh nedal, že svědčí o velké namyšlenosti, když toho některá může využít a nevyužije! Když se neumí podívat do zrcadla a nevidí, jaká se z ní dělá věkem opice. Která si myslí, že je tak úžasná, že její vzdělanost a osobní šarm všechno zmůže, ta je prostě hloupá. A já taková nebudu, já jsem si řekla, že se nedám, kdepak, já ne. Nebudu přece dělat ostudu rodině!

Přemýšlím-li o obou svých přítelkyních. Co mi to vlastně obě říkají?

Že svět je nebezpečné místo, ve kterém musí každý nově příchozí nejen obstát – obstát v dětství, vyrůst, ale stále obstávat a postupně čelit úpadku a pádu.

Že však, řečeno slovníkem bankéře, výše původního vkladu není přímo úměrná výši výnosu a vhodnou strategií můžeme dosáhnout řady důležitých zisků.

Že je v tomto boji, v němž nastavujeme kůži, dobré se něčím krýt: Je lépe být krásný a bohatý než chudý a ošklivý. Funkcí krásy je získávat příznivé přijetí. Působit, aby se lidé v naší přítomnosti cítili stejně krásní jako my, pak jim bude příjemně a budou příjemní k nám.

Krása je dobrá výzbroj, účinná a slušivá. Mít dobrou výzbroj není jenom tak: vojáček, jenž o ni nepečuje, má brzo jenom hromádku nefunkční rzi. Výzbroj je třeba cídit, koudelí krásy je vlídnost a dobré srdce a zájem o druhé. Vojáček chytrý, ukázněný a pilný má šanci přežít déle…