Luchino Visconti a cesta ven do světa k sobě (2. díl)
Kdo dosáhne velikosti v očích veřejnosti, sotva oddělí osobní život od profesionálního. I svět těch velikých a nejhvězdnějších je pouze vesnice, v níž se proplétají vztahy. Důvodem, proč se o citové kotrmelce slavných vůbec zajímáme, má však být jejich dílo!
Gepard, Gepard, Gepard
Světové slávy a Zlaté palmy v Cannes se mu dostane v roce 1963 za film Gepard. Je to suverénní přepis příběhu sicilského knížete Giuseppeho di Lampedusy o ironické proměně společnosti v 60. létech 19. století, kdy vzniká italské království. Z extrémních nároků, které klade na detaily výpravy, a kunsthistorických znalostí, které přitom uplatňuje, se rychle stávají anekdoty, legendární „příběhy z natáčení“. Jenomže – marná sláva – tím, že nám nesmlouvavě prostředkuje schopnost svého kultivovaného vnímání, poskytuje nám i nepopiratelný divácký požitek.
Jeho přepis Camusova Cizince s Mastroianim v hlavní roli přijme kritika chladně. Což je možná mrazivé nedorozumění. Cizinec je velmi chladný příběh a Visconti mu chce dostát; tlumočí ho až s odosobněnou pokorou. Tu už mu napříště nebude moci vytknout nikdo. V každém z příštích filmů bude osobnější, otevřenější, v dech beroucích kulisách bude stále nepokrytěji řešit svár svého nitra.
V roce 1964 se při natáčení Hvězd Velkého vozu setkává s dosud neznámým hercem Helmutem Bergerem. Přeskočí jiskra. Je to velký vztah a Visconti do něj vkládá všechno. Pohledný rakouský mladík se stane ikonou jeho posledního tvůrčího období. V rychlém sledu vzniká Soumrak bohů, Smrt v Benátkách, Ludvík Bavorský, Rodinný portrét, Nevinný… Výpravné, mučivě přesné a nezapomenutelné výpovědi o jinakosti a smrti, stále otevřeněji autobiografické. Visconti otvírá své noblesně utajované propasti. Bozi jsou k němu milosrdní, v roce 1976 umírá náhle na infarkt.
Ctil klasiku
Visconti urazil dlouhou cestu: nejprve daleko od sebe, do světa, k magické pravosti „prostých lidí“, s poctivou a vášnivou touhou je nejen pochopit, ale dokonce jim pomoci. A potom zpátky k sobě, ke svému prostředí, k existenciálním otázkám a osobnostním problémům, které na něho doléhaly stále obludněji.
Nikdy nezískal Oscara a – s výjimkou Geparda – nikdy nepřilákal masy diváků. Filmy z jeho prvního období získávaly proslulost jen velmi postupně. Nad filmy z posledního období krčili znalci zasvěceně rameny
Nikdy nezpracovával své vlastní náměty. Byl právě režisér, mistr interpretace a sdíleného pochopení. Měl za sebou i dlouhý sled divadelních premiér. Ctil klasiku a měl rád Čechova. Jeho poslední operní inscenací se stala Manon Lescaut Giacoma Pucciniho, která kdysi – když byl Luchino malým chlapcem s krajkovým límečkem a hrál na cello – vedla jeho první umělecké kroky.
31. července 2010 zemřela ve svých devadesáti šesti letech patrně nejvýznamnější žena jeho života, scenáristka Suso de Cecchi d’Amico, vlastním jménem Giovanna Cecchi, která s ním celoživotně pracovala. Ve vile ve Foria d’Ischia, kde Luchino Visconti pobýval od padesátých let, bylo nyní otevřeno muzeum, o které pečuje její dcera, Catarina d’Amico de Carvalho. Visconti – přes všechny pocty, kterých se mu dostalo – dosud čeká na své objevení. Každý si ho však musí najít sám pro sebe.
Archiv, časopis Krásná 2012
