Pražské maličkosti - Císař na penzi
Druhého prosince 1848 se vzdal trůnu rakouský císař Ferdinand I. jako král český a uherský známý jako Ferdinand V. ve prospěch osmnáctiletého synovce, Františka Josefa I. Jeho choti Marii Anně zněla v uších poslední slova, jimiž mladému císaři předával úřad ten, kterému se říkalo „Dobrotivý Nandl“ a který byl lehce choré mysli.
Řekl, aniž si uvědomoval vážnost chvíle: „Rádo se stalo!“ A ještě téhož dne přesídlil z Olomouce do Prahy. Měl na ni pěkné vzpomínky z doby své korunovace (7. září 1836). Nemocnému císaři bylo od mládí pražské podnebí doporučováno, bylo velmi příznivé.
Byt v Praze byl pro bývalého císaře a jeho choť Marii Annu Savojskou (rozenou italskou princeznu ze savojského rodu) přichystán. Poslední korunovaná česká královna byla v jeho společnosti velmi nešťastná, byla chůvou svého duševně nemocného manžela. Nikdy se německy a česky nenaučila. Manželský pár spolu komunikoval italsky. Apartmá bylo připraveno v prvním poschodí druhého nádvoří Pražského hradu. Celkem sedm pokojů v řadě za sebou v jižním hradním křídle s pohledem na město a do protilehlých zahrad.
Malý dvůr bývalého mocnáře sestával z komořího hraběte Sisingra, sekretáře, ordonančního důstojníka, osobního lékaře doktora Segantiniho a zpovědníků Msgr. dona Aloisia Bragato a dona Negrelliho. Dvůr císařovnin nebyl početnější. V jeho čele byly dvorní dámy hraběnka Eugenia de Santo-Georgia, Anna baronka z Zedlitzů a Marie, komtessa Komorowska d’Orwal-Liptova, (tyto dvorní dámy dnes odpočívají na malostranském hřbitově v Košířích). Miniaturní dvůr bydlel v hradním přízemí pod bytem svých pánů. Další přízemí zaujaly byty nečetného služebnictva.
Ke dvoru patřily také čestné titulární hodnosti. Dvorním kapelníkem byl dlouhý čas dómský ředitel kůru Jan Nepomuk Škroup (pro Ferdinandovu korunovaci v Praze složil slavnostní pochod pro klavír), po něm Skuherský a Smita, dvorní hudebník, dokonce i dvorní taneční mistr. Dočasní držitelé těchto hodností bydleli však dole v městě a na Hrad pouze docházeli.
Denní rozvrh času zachovával bývalý císař s pedantickou přesností. Ráno o sedmé se zúčastnil s chotí mše svaté, kterou sloužil v hradní kapli (dnešní hradní klenotnici) některý ze zpovědníků. Pak byla snídaně, po níž si zajížděl Ferdinand kočárem dolů do města. Po obědě hrál partičku kulečníku s komořím. Pak následovala návštěva královské zahrady s nezbytnou zastávkou ve sklenících, kde přednášel obyčejně profesor Kostelecký o botanice, o niž se Ferdinand zajímal s opravdovým nadšením. Podvečery byly věnovány hudbě. Excísař miloval lehkou hudbu zejména Flotowu módní operu Marta – a sám byl dost zručným klavíristou. Dovedl také hrát dobře na trumpetu. Zabýval se přírodními vědami, zvláště botanikou. Přesně o sedmé dvůr večeřel a o deváté uléhal k spánku. Zdá se, že tato pravidelnost spojená s bezstarostností, velmi přispěla k tomu, že v Praze zmizely epileptické záchvaty, jimiž byl Ferdinand sužován od mládí (byl to důsledek sňatku mezi bratrancem a sestřenicí?). Zdraví se mu upevnilo tak, že se dožil 82 let věku.
Pražané měli dětinského a dobráckého starce velmi rádi. Vídávali jej dopoledne, když přijížděl kočárem do Nových alejí na Novém Městě (dnes Národní třída) k budově policejního ředitelství, odkud konal v doprovodu komořího nebo tělesného lékaře menší procházky: starými alejemi k Prašné bráně nebo k bráně Koňské (Václavské náměstí) a odtud kousek cesty po hradbách. Někdy zůstal v Nových alejích a z kamenné lavičky pozoroval život v okolí. Na ulicích „Ferdáček“, jak mu Pražané mezi sebou důvěrně říkali, bez ustání smekal huňatý cylindr, ať už jej někdo zdravil nebo ne.
Vedl v Praze život bohatého a podivínského soukromníka. Zajímal se o zvelebování zákupského panství, které zdědil po synovi Napoleona vévodovi Zákupském, zvaném Orlík. Čím přibývalo bývalému císaři let, tím více měnil zevnějšek, od štíhlých kotlet na úzké tváři do hustého šedého plnovousu v mohutné tváři. Ale mechanický, svérázný způsob smekání mu zůstal a po něm poznávali jej Pražané na dálku.
Archiv, časopis Krásná 2009
