Jaro - Dejme jaru šanci

Jaro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě. Krajina se oděje do pestrobarevného šatu zeleně a barev květů. Země, voda i vzduch se zaplní mláďaty všech možných tvorů. Obraz obrozené a omlazené přírody je výlučným fenoménem mírného pásma severní nebo v opačné podobě jižní polokoule. Tropická pásma mají svá období dešťů a sucha, na rovníku panují stálé a neměnné podmínky – délka dne a noci se tu po celý rok nemění. Rozdílný roční rytmus jednotlivých klimatických pásem na naší planetě se odráží i na druhové pestrosti a způsobu života rostlin a živočichů.

Signály budícího se jara můžeme vnímat už v době, kdy krajinu ještě pokrývá sníh a svírají mrazy. Prodlužující se délka světelného dne je jasným a nekompromisním poselstvím, že odpočítávání dnů ledového království nastalo, byť po pouhých minutách. Proto byl zimní slunovrat v našich krajích jedním z nejvýznačnějších svátků. Zvířata sice neznají přísloví o Lucii, která noci upíjí, o Novém roce prodlužujícím den o slepičí krok, natož aby tušila, že v době, kdy se den prodloužil o hodinu, slavíme Hromnice. Ale jejich smysly, přesněji řečeno jejich organismus, změny vnímají a také na ně patřičně reagují. Nejmarkantněji je to vidět u ptáků. Pro naprostou většinu ptačích druhů je jaro hektickým obdobím, kdy si musí v tvrdé konkurenci obhájit území, najít partnera, postavit hnízdo, vysedět snůšku a poté se starat o věčně nenasytné potomstvo. Nemají na vybranou – na povinnosti se musejí připravit co nejdříve. Rostoucí množství světla aktivuje podvěsek mozkový neboli hypofýzu, žlázu s vnitřní sekrecí, které jsou podřízeny další žlázy, včetně pohlavních. Tak jak se den prodlužuje, stoupá u samečků hladina testosteronu, kterému se výstižně říká hormon agrese. Chování samečků se den ze dne změní. Z prokřehlých načepýřených chomáčků se jako mávnutím proutku stanou nasupení bojovníci pozorně sledující, zda se někde nablízku neobjevil sok.

Dejme jaru šanci

V roce 1962 vydala americká bioložka Rachel Carson knihu Mlčící jaro (Silent Spring), kde sugestivně načrtla vizi přírody zničeně užíváním chemických postřiků v zemědělství. Takzvané chlorované uhlovodíky, z nichž neznámější je DDT, jsou toxické pro vodní živočichy a hmyz; u teplokrevných obratlovců se rozpouštějí a ukládají v tukové tkáni. V této souvislosti se ukázalo, že DDT ovlivňuje negativně metabolismus vápníku u ptáků, takže samičky snášejí vajíčka s příliš tenkou skořápkou, a snůšku tak snadno rozsednou. Zvlášť hrozivě se to projevilo u dravých ptáků – orlů a sokolů – v Severní Americe. Tím, že jsou na vrcholu potravního řetězce, v jejich těle se kumuluje nejvíce škodlivin. Jednu chvíli to vypadalo, že majestátný orel bělohlavý – symbol Spojených států – úplně vyhyne.

Na konci 70. let přišel ve všech vyspělých průmyslových zemích postupný zákaz používání DDT a situace se začala pomalu zlepšovat. Ovšem dodnes nacházíme v tkáních dlouhověkých tvorů, člověka nevyjímaje, zbytky DDT a podobných látek, které se do potravin dostaly před mnoha desítkami let. Obavy Rachel Carson se naštěstí nenaplnily, lidstvo se do určité míry poučilo. Postřiky proti plevelům a škůdcům jsou dnes bezpečnější a rychle se rozkládají, snížil se únik ropných látek do vod, ubylo divokých skládek na okrajích lesů, v potocích a rybnících, přibývá čističek odpadních vod. Dnes už nikoho nenapadne mýt auto u potoka nebo rybníka, přitom ještě před třiceti lety to byl hojně kritizovaný nešvar, stejně jako tradiční vypalování suché trávy. Ekologické myšlení veřejnosti se prokazatelně změnilo k lepšímu, a přesto mnohé stále nedomýšlíme.

Archiv, časopis Krásná 2009