Děda Toník a bábi Andulka (2. díl)
Když jsme mladí, anebo dokonce příliš mladí, žijeme přítomností a budoucností a vzpomínání rodičů a prarodičů nám připadá tak trochu jako báje dávno zmizelého světa: jedním uchem nám vletí dovnitř a druhým vyletí ven. A když se o nich konečně toužíme dozvědět co nejvíc, bývá obvykle pozdě: už nejsou mezi námi anebo na jejich paměť už nelze příliš spoléhat.
Děda byl věrným fanouškem místního fotbalového klubu, nevynechal žádné utkání a „našim“ fandil se vší vehemencí. Když se po nedělním zápase vracíval domů, babička hned věděla, jak utkání dopadlo: když se děda tvářil mrzutě a bručel, bylo jasné, že to ti naši hadráři hanebně projeli, když přicházel v dobrém rozmaru, dalo se čekat, že se cestou zastavil v hospodě na štamprličku, aby oslavil epochální vítězství našich báječných hochů.
Brzy jsem začal dědu na stadion doprovázet a nakonec jsem mužnému kouzlu nejpopulárnější míčové hry propadl natolik, že jsem začal hrát fotbal za žákovský tým. Jak jinak, děda začal docházet i na žákovské zápasy, a když se mi občas podařilo dát gól, byl jsem pro něj hrdina. Při jednom zápase jsem se dopustil faulu, rozhodčí pískl penaltu a takovou křivdu na bezbranném potomkovi nedokázal děda spolknout. Zahrnul sudího mnoha výrazy, z nichž nejmírnější byl slepejš, a když rozhodčí na penaltě trval, vřítil se děda na hřiště s napřaženou holí jako bůh pomsty, až ho nakonec museli pořadatelé vyvést. Na maloměstě se i sebebezvýznamnější událost rozšíří div ne rychlostí světla, a tak ještě téhož dne musel děda vyslechnout babiččino kázání o bláznivém dědkovi, který kvůli kulatému nesmyslu dělá celé rodině ostudu. Děda se přitom jako obvykle usmíval pod fousy a hájil se, že se s ním Andulka aspoň nenudí. Zřejmě se spolu opravdu nenudili, vydrželi spolu přes padesát let.
Jen jednou jsem babičku, která mě zahrnovala stáložárnou láskou, ze srdce nenáviděl. Jednou jsme s bráškou při pouličních toulkách našli bezprizorné house, a když se k němu nikdo z okolních domů nehlásil, vzali jsme ho domů na hraní. Babička vykrmovala sirotka Ferdu ještě vydatněji než mě, a tak se z housete brzy vyklubal kapitální houser, ochočený jako pes, takže nás často doprovázel při dobrodružných výpravách po okolí. A naši dobrou, obětavou babičku nenapadlo nic lepšího než našeho opeřeného miláčka podříznout a udělat z něj nedělní oběd! Husí pečeně jsme se samozřejmě my děti ani nedotkly a babičce jsme odpustily teprve časem.
S dědou Toníkem a babičkou Andulkou jsem se rozloučil už dávno, přestože bábi byla čiperná i na stará kolena a ještě v osmdesáti dokázala nasednout k tátovi na tandem motocyklu a jet do lesa na houby. Ale proč vlastně říkám rozloučil? Každý v sobě máme celý zástup předků, po nichž jsme něco zdědili, žijí v nás, aniž si to připouštíme, žijí v nás od narození až do smrti, i kdybychom je nikdy nepoznali. Pokud jsme s nimi mohli projít kus života, měli jsme štěstí.
Archiv, časopis Krásná, 2003
