Úvod Magazín Paragays

Paragays

Také jste kdysi podlehli prapodivnému návyku utíkat před sluncem za sluncem a pak si položili otázku, proč vlastně překonávat síť zeměpisných délek a šířek a hnát se za třiceti a více stupni Celsia, když je i u nás v létě tak pěkně? Pokud ano, tak patříte mezi ty, díky nimž se ke slovu čím dál častěji dostávají předsezónní a posezónní dovolené v destinacích, kterým jsou sluneční paprsky nablízku i v době, kdy u nás létá listí ze stromů nebo se naopak snaží teprve prodrat na svět.

Někteří ale přišli už i na to, že za minimální časovou prolukou pěti hodin letu jsou místa, která mají u slunce celoroční protekci a lze na nich prožít demo verzi skutečného léta i v období od listopadu do února. Jedním z nich jsou bezesporu Kanárské ostrovy, které přestože leží na úrovni západní Sahary, jsou nedílnou součástí vzdálené Evropy, respektive Španělska. Na Kanárech je zkrátka teplo po celý rok a lze to s jistotou říci i v pejorativním slova smyslu, protože jestliže někdo přijal tuto lokalitu za svou, jsou to především gayové. Jejich zdejším San Franciskem se stalo místo nazvané Playa del Inglés na ostrově Gran Canaria. V ulicích se za denního světla běžně procházejí muži držící se za ruce, nad střechami vlají duhové vlajky a večer se ve zdejším několikapodlažním obchodně-kulturním centru Yumbo dostává ke slovu snad nevětší koncentrace gay podniků na metr čtvereční. S místními barmany se domluví kupodivu i naprostí lingvističtí diletanti, kteří se domnívají, že přidají-li za české slovo příponu –os, hovoří španělsky. V případě „kafos“ jim to ještě projde, ale „cukros“, „vodos“ nebo „čajos“ se nejspíš nedočkají, pokud se neuchýlí ke znakové řeči a jednoduše požadovaný tovar neprobodnou ukazovákem.

Jako by se tu stýkaly dva světy a hranici mezi nimi tvořila ulička pro ty, kteří korzují vlažným večerem.

Typický obrázek: Proti sobě, odděleny právě jen tou uličkou, leží dva podniky, kterým lze díky vytaženým roletám vidět až do „žaludku“. V jednom z nich sedí sluncem ožehnutá rodinka a cpe se čínskými specialitami, na druhé straně se snaží padesátník ve špatně natupírovaném tupé napodobit Marlene Dietrich a pobavit osazenstvo zdejší travestie show. Umíte si představit, že by taková symbióza existovala ve vašem městě?

Přes den kluci, muži, pánové nelení přejít několikakilometrové písčité duny, přes které se dostanou k bílé občerstvovací boudě No. 7, nad kterou se třepetá nezbytný duhový prapor, a vystaví svá více, ale zpravidla spíš méně ztepilá těla nebeskému natěrači bronzu. Když se člověk podívá na korzující kmety opálené do čokoládova, napadne ho, že někde tady musel čerpat Hemingway inspiraci pro jednu ze svých knih – Stařec a moře. Takřka nepsaným pravidlem je, že ti nad 100 (let i kil) se producírují tak, jak je příroda opotřebovala. Čím níže k příponě –cet, tím více se množství použité textilie blíží takřka neoprénovému obleku a skrývá to, co se jiní nerozpakují ukázat všem procházejícím.

Po písčitých březích klouže studený Atlantik. Jen pohled do kalendáře vás ubezpečí v tom, že je regulérní leden, moc našinců proto ve vodě neuvidíte, maximálně tak po kotníky. Přesto lze spatřit geroje dodávající si odvahy drkotavou recitací: "Spadla lžička do Ice kafíčka, udělala… brrrrrr!“ Kurňa, to je ledárna!!!" Člověku se ve vteřině pravdy, kdy se jeho ramena ponoří do několikastupňové lázně, takřka asociačně vybaví tvář Leonarda Di Capria z velkobijáku Titanic. Navíc mužská chlouba v tu chvíli takřka popře svou existenci, a to je především pro pány bez kouska studu i čehokoli, co by plnilo funkci fíkového listu, vylézající z vody, která kdesi v dálce omývá břehy Arktidy a Antarktidy na druhé straně, značně nelichotivé. Když vlny přiženou závan větru až na pláž, zvednou se zlatá zrnka písku, létají vzduchem a lepí se na mokrá těla. V okamžiku tak vypadáte jako mobilní řízek. À propos, naolejovaní vyznavači sluneční lázně proti vám nejsou nijak ve výhodě.

Kanárské ostrovy jsou pro gaye zkrátka ráj. Doslova paragays. Což v žádném případě neznamená, že byste měli tuto destinaci vyškrnout ze svých úvah o příjemně stráveném týdnu či dvou. Právě zde máte totiž jedinečnou možnost ověřit, si nakolik jste zajatci vlastních předsudků. Nebo dojít k poznání, že kluci vodící se za ruce po městě nejsou naprosto nic zajímavého, natož šokujícího. Možná vás to naopak přiměje zapřemýšlet, kdy jste jen tak, pro nic za nic, chytli za ruku svou manželku (v případě dam manžela), a napravit to. Zkuste to. Je fajn ukázat ostatním, že se máte rádi.

Coming air

Pobýt týden coby turista v místě, které gayové přijali za své, je jedna věc. Navštívit totéž místo v jejich doprovodu druhá. Rozeznat je od chlápků, kteří se rozhodli strávit celý pobyt u hotelového bazénu a vyspávat nonstop „opičky“, je snadné i pro oko necvičené. Gayové jsou estéti a sotva se budou prezentit pyšně vyhřezlými pupky a kšticí v podpaží podobnou účesu Tiny Turner. Identifikujete je, jen vstoupí do letištní haly. Kufry na vyrachtaných kolečkách, minimálně dva na osobu, a taštičky přes rameno, kam se stěží vejde balíček papírových kapesníčků, pas a flakon nezbytné kolínské. Co na tom, že na všech obrazovkách běží dokola klip s varováním, co si vzhledem k bezpečnostním opatřením nesmíte vzít na palubu. Předpokládatelně – jediní, kdo měli problém při osobní kontrole, byli samozřejmě „Jiřiny“, s nimiž jsem se na onu dobrodružnou cestu na Gran Canarias vydal. Voňavky samozřejmě neprošly a po hysterické scénce putovaly do draze zakoupených igeliťáků. Sice nechápu, čím se stává lahvička s Diorem v plastikovém sáčku bezpečnější, víc mi ale nešlo na rozum, k čemu je potřeba při pětihodinovém letu na palubě letadla. Uspokojivou odpověď jsem dodnes bohužel, ačkoli dost možná že bohudík, nedostal. Mohu jen tipovat, že se s její pomocí dá vydezinfikovat prkénko na nadpozemské toaletě nebo pro někoho nedostatečně antibakteriálně zabalený plastikový příbor.

Jelikož se kluci, co jsou na kluky, mezi sebou snadno identifikují, bylo otázkou několika málo minut, než na sebe začali v terminálu povykovat, v ustrkaném štrúdlu před nástupem do letadla pak polohlasně hodnotit módní přestřelky ostatních. Na zemi se veřejnému přiznání k odlišné sexuální orientaci říká „coming out“. V tomto případě zřejmě „coming air“. Nalodil jsem se coby poslední. „Jiřiny“ mezitím stačili nastudovat katalog předraženého duty free zboží, postěžovat si letušce, že na ně táhne, a zpražit metráčka sedícího před nimi, když se pokoušel vykloubit sedadlo do polohy „já ležmo“ a všichni za mnou „à la sardinky“.

Už nikdy?

Konečně jsme rozbili tábor v třetím roomu v pořadí, jelikož „královnám“ se nezamlouvalo přízemí ani chladný východní výhled. Ukořistil jsem jeden z kelímků v koupelně, nasázel do něj kefku, pastu, holicí strojek a vedle zaparkoval opalovací krém. I tak zbylo na polici místo pro rozšířenou kosmetickou řadu Dove, kterou si s sebou „Jiřiny“ importovali. Uklízečka si díky ní o složení obyvatel pokoje udělala vlastní představu a na druhý den doplnila k čistým osuškám ještě pytlík na hygienické vložky. „Jiřiny“ do něj při zpáteční cestě zabalili jeden z mnoha suvenýrů, které tu vyjdou o mnoho laciněji než u nás v kdejakém krámku s cajky z dovozu. Co na tom, že sečteno a vyděleno v závislosti na doplacení nadváhy zavazadel šlo o značně prodělečný podnik?

Po uvítací večeři jsme se vydali omrknout okolí. „Jiřiny“ tu byli již podvanácté, a tak jsem v podstatě objevoval jen já.

„Jiřiny“ jsou vskutku komická dvojka. Vstávalo se na povel. Snídalo stylem – nejsem přežvýkavec, správná „buzna“ polyká! Zatím co se ostatní ubezpečovali, kde se to vlastně probudili a jaké se píše století, my už stáli na zastávce autobusu s odhodláním objevovat odlehlá místa ostrova. Zřejmě jsem přestřelil, když jsem jednoho úsvitu počastoval dennodenně neměnnou drezuru povelem: Holky, na značky! Jiřina „velitelka“ mě ztrestal dvoudenním verbálním půstem a očividnou ignorací.

A tak jsem za sedm dní poznal i jiné pláže než tu, která se mi nabízela při pohledu z okna našeho pokoje. Inu, změna je život. Škoda jen že se mnou nikdo nechtěl zdolat špici skály, prohlédnout si kostel nebo jen tak bloumat uličkami, když už jsme se museli drkotat tak daleko.

Nikdy neříkej nikdy, a tak to své „už nikdy“ neberu zas tak vážně. Našinec stejně nakonec to špatné vytěsní a zůstane jen milosrdná vzpomínka s příchutí medového rumu.

Většina kluků, co jsou na kluky, je zkrátka jakýmsi koktejlem vlastností napříč pohlavími, jehož hlavními ingrediencemi je ženská hysterie a panovačná mužská ješitnost. Ale nic není nikdy tak černé, v tomto případě růžové, jak se může na první pohled zdát. Jestli vám to doposud nedošlo, jsem také gay.

Archiv, časopis Krásná 2008

Pel-mel
Jaroslav Sapík: Žádná kuchyně není špatná, jsou jen špatní a dobří kuchaři (1. díl) Jaroslav Sapík: Žádná kuchyně není špatná, jsou jen špatní a dobří kuchaři ( 2. díl)