Smrt není zlá - Péče o duši a umění doprovázet

Již ve středověkém ars moriendi bylo zmiňováno, že umírající by měl prožívat svou smrt ve společenství s lidmi, kteří mu mohou dopomoci ke smíření s vlastním životem, vinou a beze strachu spočinout v Bohu. Umírání nám vlastně umožňuje nalézt smysl života.

Současní autoři se na pomoc nemocnému dívají podobně, například J. Kutnohorská definuje péči jako pomoc potřebným formou asistence, podpory a ulehčení při zlepšování kvality života a při střetu s nemocí. Péče by měla být poskytována humanistickým, empatickým a uctivým způsobem, protože jen tak může naplňovat důležité potřeby jedince a jeho rodiny.

V knize M. Munzarové nalezneme citaci bioetika D. Callahana, jenž vystihuje, co je to pečovat o nemocného, takto: „Pečovat o někoho znamená věnovat mu čas, pozornost, sympatie a veškerou sociální podporu, jíž jsme schopni, abychom učinili jeho situaci snesitelnou, a pokud ne snesitelnou, tedy aspoň takovou, která nikdy nevede k opuštění nemocného, k nejhoršímu ze všech lékařských zel vůbec. Přechod ze života ke smrti musí stát v centru dramatu lidského života. Ti, kteří ke smrti přecházejí, potřebují doprovod a péči jiných proto, aby byli začleněni ve společnosti až do nejposlednějšího možného okamžiku. Je třeba je ujišťovat, že nebudou zapomenuti, že smrti jejich těla nebude předcházet smrt jejich sociálního bytí, že nebudou vytlačeni z pohledu a z myslí bojácných zdravotníků a rodin. Největší hodnota hospicového hnutí tkví v jeho přínosu k péči o umírající a v tom, že znovu otevřelo možnost kladného přijetí nemoci a smrti.“

Přejděme však k doprovázení samotnému. Pečování je základním prvkem paliativní péče. Jeho náplní je nejen starost o fyzický stav pacienta, ale také navázání a udržení vztahu s druhou osobou. Může tak ale vzniknout problém s tím, jak udržet silné emoce v určitých hranicích a přitom neztratit láskyplný vztah k druhé osobě. Poskytnout umírajícímu psychickou podporu je nesmírně náročné i proto, že jsme při této činnosti konfrontováni s naší vlastní konečností. Což, jak jsme viděli, většinou nebylo a není jednoduchou záležitostí.

Pro profesionála je nutná jistá speciální příprava, důraz se klade na individuální přístup k nemocnému ze strany ošetřujícího personálu a spoluúčast rodiny. Doprovázející by měl pomoci zvládnout umírajícímu jeho poslední úkol, dát mu na to dostatek sil (dobře známými zdroji sil jsou láska, naděje, smích a smysl pro humor). Doprovázení umírajících ubere kus sil, ale přidá kus moudrosti a zralosti. Právě od našich pacientů se učíme poznávat pravé hodnoty života. Kdybychom byli schopni dosáhnout stadia přijetí již v mládí, prožili bychom mnohem smysluplnější život, dokázali bychom se radovat z maličkostí a jistě bychom mohli mít i jiný žebříček hodnot.

Mezi důležité schopnosti doprovázejících osob patří empatie a umění naslouchat. Jde o neverbální komunikační dovednosti, kdy nasloucháním rozumíme aktivní vnímání pacienta, což znamená, že doprovázející by neměl vnímat pouze to, co pacient říká, ale i jak to říká (vnímání mimiky, gest, pohybů). Aktivní vnímání zahrnuje i umění klást správné otázky. Dokážeme-li opravdu naslouchat druhému člověku, jsme schopni vcítit se do druhého a pochopit jeho vnitřní svět. Empatie se dá rozvíjet tím, že se budeme plně věnovat tomu, co pacient říká, budeme k němu tolerantní a nebudeme jej hodnotit, akceptujeme jej takového, jaký je. Také je důležité sledovat své vlastní pocity navozené během rozhovoru. Naslouchání je velmi důležité. Zvláště u terminálně nemocných může citlivé naslouchání umožnit porozumět pacientovi, a tak mu pomoci.

Jak se můžeme dočíst v knize Poslední dary (2005), někteří umírající mohou vycítit přicházející konec života a začít mluvit zdánlivě pomateně, ale nasloucháme-li jim správně, můžeme za jejich slovy objevit informace o blížícím se odchodu a případné obavy, které se snaží vyjádřit. Abychom mohli rozluštit poselství, která se nám snaží sdělit skrz náznaky a symboly, musíme mít otevřenou mysl a pozorně je poslouchat. Podaří-li se nám informaci od umírajícího rozluštit, zbavíme jej tísně a úzkosti. Tím, že usilujeme o pochopení události umírání, a tudíž se jí více účastníme, můžeme všichni – příbuzní i přátelé – získat útěchu, stejně jako nezbytnou vědomost o tom, co skutečné umírání znamená a co je k pokojné smrti nezbytně nutné. Všichni zúčastnění potom mohou tyto znalosti šířit, a nejenže najdou útěchu po smrti milované osoby, ale zbaví se strachu z dalších úmrtí včetně toho vlastního.

Velmi často se umírající zmiňují o cestě, například jistá Laura rodině sdělovala, že nastal čas postavit se do řady, čímž chtěla vyjádřit, že smrt již brzy přijde i pro ni a že se konečně setká se svými již zesnulými blízkými, ale zároveň potřebovala ujistit, že její přítel vše chápe a je na její odchod připraven. Když se podaří odhalit tyto skryté významy, mohou se blízcí na odchod nemocného připravit a rozloučit se s ním a i umírající pociťuje větší klid. Odborníci se shodují v názoru, že by člověk neměl umírat sám. Je důležité s ním alespoň chvilku mluvit nebo být u něj, aby vnímal naši přítomnost. Je však také zajímavým faktem, který je zmiňován jak v literatuře, tak jsem se s ním setkala i při svém vlastním výzkumu, že někteří lidé jako by potřebovali ve chvilce smrti být sami. Stalo se několik případů, kdy blízcí trávili s umírajícím každou chvíli, a když nakonec zůstal umírající na minutu sám, vydechl naposledy.

Péče o klienta či jeho doprovázení se v hospici odehrává vlastně v týmu jak odborných pracovníků, tak i laiků. Doprovázení umírajícího před nás staví zrcadlo, poskytuje nám zpětnou vazbu a otevírá zcela nové otázky, můžeme díky němu poodstoupit od sebe a dosáhnout tak osobního zrání a růstu. Lidé pečující o pacienta stejně jako samotný pacient jsou tak jakoby „na cestě“, všichni tak potřebují svého společníka, který jim umožní překonávat nástrahy. Mezi „výbavu“ doprovázející osoby by mimo empatie a umění naslouchat měla patřit schopnost milovat sám sebe, protože neumíme-li přijmout sami sebe, nemůžeme se dávat druhým. Obdobně se musíme znát, být vyrovnaní se sebou, svými chybami, přednostmi apod. Mezi výhody patří znalosti související s doprovázením (ať se týkají psychologie, teologie, biologie aj.). Důležité je, že pokud se jedinec rozhodne doprovázet umírajícího, měl by v tom vytrvat. Nejde totiž pouze o službu, ale i jistý závazek vůči druhému. Intenzita setkávání by měla vycházet z přání a možností obou, tak aby nemocný nebyl osamělý a doprovázející přetížen. To je velmi nebezpečné a mělo by se tomu předcházet pravidelnou supervizí a odborným dohledem.

Správný doprovázející si je vědom svých hranic, reálných možností a své hodnoty. Doprovázení může být dlouhodobá (ale i krátkodobá) záležitost, navázání důvěry mezi oběma jedinci však přece jenom nějaký čas zabere. Každopádně to podstatné je rozhodnutí, zda si dobrovolník na nemocného čas udělá nebo ne. A pokud se rozhodne pro doprovázení, měl by nemocný pocítit, že tento čas patří jemu. Tak může mít i krátká návštěva svůj smysl. Lidé moudří nabádají k tomu, aby ve zralém věku jedním z nejdůležitějších cílů člověka byla snaha o dobrou smrt; vždyť největším uměním na světě je spokojeně umírat. I u lůžka umírajícího platí, že mohu dát jen to, co mám sám. Proto je tak významné přijetí své vlastní smrtelnosti. Strach ze smrti jistě zůstane, bude však otupen snahou o život lepší a odpovědnější. A budeme spíše schopni chápat utrpení jiných a pomáhat těm, kteří nás na cestě ke smrti již dnes předcházejí. Jan Sokol říká, že lidský život „může skončit v každém okamžiku, třeba násilím nebo nehodou. Naopak stáří a vyhasínání jsou přirozená, i když těžká část života, kterou se teprve uzavře a stane celkem. Je to ovšem období, kdy je člověk odkázán na pomoc druhých, podobně jako v dětství.

Péče o umírající je splátka dluhu, a nikomu se tedy nemůže vyplatit. Starý a umírající člověk nepotřebuje jen jídlo a lékaře, ale potřebuje i prostředí, podmínky a podporu, aby se mohl smířit se smrtí, se sebou, s druhými a s Bohem. Se smrtí se může smířit pouze ten, kdo předtím žil“.

(Zpracováno volně podle bakalářské práce Martiny Štýbrové, kterou obhájila na Fakultě humanitních studií UK v roce 2012)

Archiv, časopis Krásná 2012