Jaro - Těžká rána zimních spáčů

Obraz obrozené a omlazené přírody je výlučným fenoménem mírného pásma severní nebo v opačné podobě jižní polokoule. Tropická pásma mají svá období dešťů a sucha, na rovníku panují stálé a neměnné podmínky – délka dne a noci se tu po celý rok nemění. Rozdílný roční rytmus jednotlivých klimatických pásem na naší planetě se odráží i na druhové pestrosti a způsobu života rostlin a živočichů.

Signály budícího se jara můžeme vnímat už v době, kdy krajinu ještě pokrývá sníh a svírají mrazy. Prodlužující se délka světelného dne je jasným a nekompromisním poselstvím, že odpočítávání dnů ledového království nastalo, byť po pouhých minutách. Proto byl zimní slunovrat v našich krajích jedním z nejvýznačnějších svátků. Zvířata sice neznají přísloví o Lucii, která noci upíjí, o Novém roce prodlužujícím den o slepičí krok, natož aby tušila, že v době, kdy se den prodloužil o hodinu, slavíme Hromnice. Ale jejich smysly, přesněji řečeno jejich organismus, změny vnímají a také na ně patřičně reagují. Nejmarkantněji je to vidět u ptáků. Pro naprostou většinu ptačích druhů je jaro hektickým obdobím, kdy si musí v tvrdé konkurenci obhájit území, najít partnera, postavit hnízdo, vysedět snůšku a poté se starat o věčně nenasytné potomstvo. Nemají na vybranou – na povinnosti se musejí připravit co nejdříve. Rostoucí množství světla aktivuje podvěsek mozkový neboli hypofýzu, žlázu s vnitřní sekrecí, které jsou podřízeny další žlázy, včetně pohlavních. Tak jak se den prodlužuje, stoupá u samečků hladina testosteronu, kterému se výstižně říká hormon agrese. Chování samečků se den ze dne změní. Z prokřehlých načepýřených chomáčků se jako mávnutím proutku stanou nasupení bojovníci pozorně sledující, zda se někde nablízku neobjevil sok.

Těžká rána zimních spáčů

Několik druhů savců si pro přežití krušného zimního údobí zvolilo stejnou strategii jako plazi a obojživelníci – na podzim si najdou úkryt a upadnou do hlubokého spánku. Z dobře známých druhů jsou to například plši, plšíci, křečci, svišti, netopýři nebo ježci. Proč zrovna oni není jasné, protože jiné příbuzné druhy, jako jsou hraboši, myši, myšice – v případě hmyzožravců třeba rejsci – čile pobíhají. Zimní spánek je stav hraničící de facto se smrtí. Tělesná teplota klesá k pouhým 5 ºC, srdce o sobě dává vědět několika málo tepy za minutu. I když organismus spotřebovává minimum energie, zima bývá dlouhá a zásob v tukových polštářcích pomalu ale jistě ubývá. Jedinci, kteří se na podzim nestihli náležitě vypást, se na jaře už vůbec nemusí probudit. Známé je to u ježků z pozdně letních a podzimních vrhů. Pokud se mládě nestihne vypást do váhy alespoň půl kilogramu, v přírodě se jara nedočká.

I samotné probouzení patří každoročně ke kritickým okamžikům zimního spáče. V prvních hodinách připomíná křeček nebo plch probírající se ze zimního spánku člověka po náročném alkoholickém dýchánku. Pohyby jsou nejisté, zvíře je dezorientované a chvěje se, někdy znovu upadá do stavu letargie. To může trvat i několik desítek hodin. V přírodě se nic neutají. Šelmy a draví ptáci dokážou podle počasí odhadnout, kdy nadejde čas probouzení jejich potenciální kořisti, a tak před norami křečků, svišťů a dalších druhů v té době hlídkují káňata, poštolky, po okolí se potulují lišky, kuny, tchoři. Rozespalý a dezorientovaný zimní spáč, neschopný rychlé reakce a obrany, představuje pro každého ideální kořist.

Mimo tento hluboký spánek – takzvaný pravý zimní – existuje ještě nepravý zimní spánek. Zvíře s příchodem zimy zmalátní, zaleze do nory nebo brlohu a usne. Nedochází však k poklesu tělesné teploty a spánek není tak hluboký. Nejznámějšími takovými spáči jsou medvědi. V teplých zimách se medvědi probouzejí, vylézají z brlohů patřičně rozmrzelí, v té době je lépe se jim zdálky vyhnout.

Jaro přináší nejen život

Příliv tepla a světla a rychle se rozšiřující nabídka potravy vyvolávají ve zvířecím organismu hotovou revoluci a mobilizaci všech životních sil. Tkáně a orgány zaplaví hormony, které mají za úkol v krátké době dostat tělo do optimální kondice. Pokud je zvíře mladé a silné, vyrovná se s tím bez větších problémů. Hůře jsou na tom nemocní a vyhublí zimní spáči nebo staří jedinci. Náhlý příliv „životních sil“ je může doslova „srazit na kolena“ nebo jim přivodit smrt. Zvýšená metabolická aktivita organismu může vést k selhání jater nebo oběhové soustavy. Je známou skutečností, že nejvyšší míra úmrtnosti v populacích jednotlivých druhů není překvapivě v zimě, ale uprostřed jara. Oslabený organismus, vzdorující chladu a nedostatku potravy, pak na prahu otevírající se doby hojnosti překvapivě rezignuje. Platí to pro všechny druhy bez rozdílu, od včel až po člověka. I stará pověra o tom, že svatby v květnu (který je přitom považován za nejkrásnější jarní měsíc) nejsou šťastné, zřejmě vycházejí z postřehu, že právě v květnu umírá nejvíce lidí.

Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Pixabay