Život s květinami (3. díl)
To největší, co mi naši pro život dali, byla láskyplná rodinná atmosféra, kterou s jakousi samozřejmostí dovedli vytvořit. Rodiče, ač byli jedno tělo a jedna duše, nevyjížděli na dovolené. Byli přesvědčeni, že nikde by jim nebylo tak dobře jako u jejich květin.
Pouze o letnicích, když vše už kvetlo, si někdy najali na den taxík a rozjeli se po významnějších zahradnictvích východních Čech. Tatínek kromě toho si několikrát do roka na den zaskočil do Prahy pohovořit s některými zákazníky, a hlavně s kolegy, kteří se s ním tehdy rozhodným způsobem ovlivňovali cesty českých zahradníků. Když jsme byli malí, zajížděla maminka se mnou a mým bratrem, vždy ale jen na půl dne, do Náchodečka, jak svému rodnému městu ráda říkávala. Někdy jsme si vyšli i sáňkovat. Nebo i na menší procházku.
Poslední den v dubnu nás několikrát vyvedla na Vinice, kopec nad městem, abychom viděli, jak se pálí čarodějnice, jak hoří ohně na kopcích Orlických hor a v jejich podhůří. I když se s námi v Jaroměři cítila šťastná, jistě v tu chvíli její oči mířily hlavně k místům jejího dětství. Jako dítě a děvče je prochodila nejen po české straně, ale i za hranicí, v Kladsku. Teprve po druhé světové válce, vždy mimo hlavní sezónu, musela několikrát pobývat v lázních. A také jednou za čas na den dva přijížděla za naší rodinou do Prahy. Měla ráda hory. Vábily ji Krkonoše. Ale jen v mladších letech se do nich několikrát dostala. Jednou byla na rekreaci ve Vysokých Tatrách. Vrátila se nadšená. Dodnes lituji, že v tehdejších poměrech jsem se s ní a svou ženou nemohl alespoň na týden vydat do rakouských nebo švýcarských Alp.
Byla i velká čtenářka, četla hodnotné věci, leccos i víckrát, dovedla kupodivu číst, i když v zimě oběma rukama celé hodiny „kudrnatila“ okraje nekonečných pásů krepového papíru, který měl být použit jako ozdoba květináčů. Chodila ráda do divadla, kterému se tatínek jako herec, a hlavně režisér s velkým ohlasem věnoval, zaskočila si někdy i do kina, byla vděčným posluchačem rozhlasu, k stáru hlavně pohádek, a pak i televize. Byla vlídná, usměvavá, moudrá, štědrá, měla i smysl pro humor, nevedla však nikdy velké řeči. Uměla s lidmi komunikovat s jakousi milou samozřejmostí. Zákazníci ji měli rádi, vyhledávalo ji široké příbuzenstvo.
„K Černým v Jaroměři se chodilo pro vše, co zahrada potřebovala,“ napsala mi po letech, v roce 1990 paní R. Peterková. „Pamatuji se i na Vaše dva psy, kteří vždy strašně štěkali a já se jich bála. Hned však obvykle přispěchala Vaše krásná maminka a s milým úsměvem každého přivítala. Už pro ten úsměv jsem k Vám ráda chodila, protože jsem ho v té době moc potřebovala. Vaše maminka byla nejen milá, ale strašně šikovná při aranžování květin a všem, co bylo při takovém provozu zapotřebí. Byla tatínkovi velkou oporou…“
Nevzpomínám si, že by mě nebo bratra maminka v letech dospívání poučovala, co mám dělat, že by moralizovala a už vůbec ne že by snad někdy křičela nebo na něco nadávala. Působila svým příkladem. Kdybych to i já tak uměl! Snad jen dvakrát udělala výjimku. Když viděla, že už až nápadně často jezdím do Červeného Kostelce za jednou dívkou, která se pak stala mojí ženou, řekla mi v petúniovém japanu, hochu, jestli to nemyslíš vážně, přestaň, byla by škoda té holčičce ublížit. V paměti mi také zůstala slova, která mně a bratrovi řekla v pláči časně ráno 15. března 1939, když rozhlas oznamoval, že naši republiku obsazuje německý wehrmacht. „Hoši, na tenhle den nikdy nezapomeňte!“
Když byl zahradnický podnik rodiny Černých socializován a změněn ve státní šlechtitelskou stanici, chovali se s tatínkem ke kulturám jako předtím, jako by se nic nestalo. Ano, šlechtitelských výsledků, to už hlavně zásluhou mého bratra a jeho ženy Alenky, dokonce rok od roku přibývalo. Celý život prožila krásně ve dvou zahradách, ve dvou zahradnictvích. Největší rány, které ji potkaly, byla smrt muže, mého tatínka, a smrt syna Jana. Naštěstí se nedožila chvíle, kdy normalizátoři z Průhonic, pod něž stanice „odborně“ spadala a jimž zřejmě „na vyšší příkaz“ ve stanici vadila rodinná zahradnická tradice Černých, vypudili z podniku její dva vnuky, syny mého bratra, ač byli pro tuto šlechtitelskou práci dokonce vysokoškolsky připraveni. Instinktivně ale vycítila, co zahradě a kulturám hrozí. Návratu zahrady do rukou rodiny – na počátku devadesátých let – se bohužel také nedožila. Zemřela 29. srpna 1987.
František Černý,
nar. 21. 2. 1926 v Jaroměři (okr. Náchod), divadelní historik; 1945–49 studoval estetiku a slovanskou filologii na FF UK. 1953–60 docent DAMU. Od 1968 profesor divadelní vědy, 1966–69 proděkan a 1989–1991 děkan FF UK. Prosadil zpracování Dějin českého divadla I–IV (1968–83), autorsky a redakčně se podílel na dalších kolektivních pracích (Československá vlastivěda, svazek 9 – Divadlo, 1970; Národní divadlo a jeho předchůdci, 1988), autor Kalendária dějin českého divadla (1989). Zabývá se českým herectvím (Hana Kvapilová, 1960; Měnivá tvář divadla, 1978; Hraje František Smolík, 1983), dramatem (K. Čapek, F. Langer, F. Šrámek) a divadelní érou českého národního obrození.
Archiv, časopis Krásná, 2003
