Sobecké geny a arogance síly
Sobectví, egoismus - touha jedince vlastnit co nejvíce hmotných i nehmotných statků jen pro sebe a nemuset s nikým dělit -, je považována z hlediska morálky za jednu z největších lidských nectností. Jak se to se sobectvím v říši zvířat? Existují i tady bezohlední jedinci, kteří se chovají tak, že všechno kolem patří jedině jim a slouží jejich potřebám. Nezdědili jsme v tomto směru něco po našich živočišných předcích?
Sobecké geny a arogance síly
U samotářských druhů, kde se samci a samice scházejí jen krátce v době říje a po zásnubách samci odcházejí, ponechávajíce starosti s potomstvem na matce, se setkáváme s jevem, který lze z našeho hlediska považovat za krutý. Je to zabíjení mláďat samci. Neznámější je takové chování známé u medvědů. Na jaře, když vyleze medvědice s mláďaty narozenými doupěti, má dvě velké starosti - co nejdříve se po dlouhém půstu nasytit a dávat bedlivý pozor, aby se k potomstvu nepřiblížil nějaký samec.
Když se tak stane, samec mláďata zpravidla zabije. Dříve si zoologové domnívali, že to dělají protože jsou vyhládlí, nebo že se tím zbavují budoucí konkurence podobně jako lvi a levharti, kteří zabíjejí mláďata gepardů. Dnes ale víme, že hlavní motivací takového počínání je snaha samců počít se samici nové potomstvo, tedy předat dál své geny. Smrt mláďat vyvolá u samice ztrátu tvorby mléka a rychlý nástup říje, a to je přesně to, o co samci jde.
Podobně je tomu i tlupách primátů – když se vlády ujme nový samec, bez milosti pobije všechny mláďata zplozená předchozím vůdcem. Pozorování a dokumentární záběry z přírody svědčí o tom, že k podobným praktikám se uchylují i jiné společensky žijící druhy, například hřebci zeber nebo divokých koní. Lidé to považují za kruté a surové a přitom si neuvědomují, že určité náznaky tohoto chování můžeme vystopovat i v lidské společnosti. Vysoká rozvodovost v rozvinutých zemích vede k tomu, že stále větší počet žen s dětmi z prvního manželství si nachází nového partnera a jeho chování k „cizím“ dětem bývá prubířským kamenem. Samozřejmě, že nelze dost dobře porovnávat poměry existující v živočišné říši s lidskou společností: statistiky z USA a Kanady dokazují, že jsou otčímové pro nevlastní děti největším nebezpečím.
Ale i když nemusí dojít k tomu nejhoršímu, tedy k vraždě, vztahy v rodině mohou být velmi napjaté. Nově příchozí muži stojí často o to, aby počali s partnerkou „své“ dítě. Je zřejmé, že cosi jako „hlas vlastní krve“ existuje a podvědomě utváří chování jedinců k svému okolí. Ještě dramatičtější podoby má „rozsévání genů“ ve válečných výbojích a konfliktech. Unášení a znásilňování žen bylo je doprovodným jevem každé války, současné etnické konflikty nevyjímaje. Čingischán nařizoval svým bojovníkům, aby na dobytých územích ženy nezabíjeli, ale v zájmu rozšíření říše „pouze“ znásilňovali, přestože nemohl mít o nějakých genech a jejich toku v populaci ani ponětí.
O tom, že tato strategie fungovala, svědčí vědecká studie založené na analýze DNA, podle nichž se geny dobyvatelů z daleké Asie - včetně genů samotného Čingischána - vyskytují v genetické výbavě statisíců lidí po celém světě. Není to tak dávno, co s ukázalo, že podobně drsné praktiky nejsou jen výsadou člověka, ale lze je vystopovat i u nejbližšího příbuzného člověka – šimpanze. Zoologové sledující šimpanzí tlupy si všimli, že čas od času vzrůstá v některých tlupách neklid, hlavně mezi mladými samci.
Ti se po vzrušené gestikulaci občas vydají kamsi do pralesa, jak se později ukáže na válečnou výpravu. Na hranicích teritoria se mladí samci utkávají se skupinkami „pohraničníků“ druhé tlupy a pokud se jim podaří zvítězit, vtrhnou na cizí území a chovají se tam jako násilníci. Tedy parafrází Marxova známého výroku řečeno: Nic zvířecího nám není cizí. Ostatně tak nějak to asi fungovalo u pračlověka už dávno před érou lovců mamutů.
Archiv, časopis Krásná 2007
