Korzety: bitva o zdraví

První velké období korzetů bylo v 16. a 17. století, kdy, na rozdíl od burgundského šatu, španělská móda poprsí úplně potlačovala, korzet byl vyztužený hůlkami ze dřeva, z kostí, kovu. Tak vznikl jakýsi nepřístupný pancíř, který deformoval ženskou postavu. Malým děvčátkům se dokonce dávala na prsa olověná deska, aby se jim nevyvíjelo poprsí.

Teprve od poloviny 17. století se pod vlivem Francie vracelo zdůrazněné poprsí a velké dekolty. Korzety měly trychtýřovitou formu, zužovaly se ve předu do špičky. V době rokoka hrál korzet velkou roli – ve spojení s krinolínou byl základem ženského oblečení. V Anglii se šněroval na zádech a nenosil se pevně utažený.
Francouzská revoluce odhodila korzety, ale u anglických dandyů nebyl žádnou zvláštností. Korzet se znovu vrací do ženské módy roku 1810, výrobou se již nezabývaly švadleny, ale korzeteriéři a od roku 1820 se začínají korzety vyrábět průmyslově.

Malá retrospektiva šněrovačky, kolem níž se otáčela všechna reforma ženského oděvu, neuškodí. Snaha dodat tělu majestátnosti přivedla vznešené Benátčanky k vynálezu šněrovačky, která se jmenovala za dob renesance v Itálii il busto. Byl to cvilinkový živůtek, jemuž kostice dodávala žádoucího tvaru a jehož prvotním účelem nebylo objem těla v pasu zmenšovat, nýbrž pas, tj. nejužší místo trupu, posunout níže, nežli jej příroda položila, až nad samé kyčle. To proto, aby se tvary těla jevily stejnoměrně, když nohy byly prodlouženy vysokými dřevěnými podpatky. Žádoucího efektu bylo dosaženo až na to, že vzhledem k větší výši těla, umělcem dosažené, se hlava zdála malá a zvětšit ji dost dobře nešlo. Kdyby se nás tehdejší lvice salonu zeptaly, poradili bychom jim větší účes a klobouk. Ostatně snad na to některá tehdejší vynalézavá hlavička přišla sama.

Busto přišlo jako móda z Itálie do Francie. Doznalo tam všelijakých změn. Šněrovačka ztuhla a stala se komplikovanější. Objevuje se nová fáze v dějinách oděvu zv. vasquine, což byl korzet z doby francouzského krále Františka I. Tím nastala období dlouhého utrpení nešťastných obětí despotické módy. Krasavice u dvora Františka I. se jak v Louvre, tak v Fontainebleau předstihovaly navzájem štíhlostí, vymýšlely takové aparáty, že když se konečně při dvorní návštěvě, ceremonii nebo slavnosti posadily, nemohly ani samy povstat. Když seděly déle, otekly jim do večera nohy do té míry, že se musely položit na pohovku, aby jim splaskly a šaty jim mohly být svlečeny.

Tehdejší korzety vypadaly jako skutečná mučidla, skládaly se z kovové kostry, která velmi znetvořovala hrudník, takže tehdejší anatomové žasli nad žebry shrnutými v jedno a nad vyhublostí žen, kterou vysvětloval fakt, že dámy se nemohly – jen vinou korzetu – nikdy pořádně najíst. „Misérables jeunes dames aspoitrinées“ – (ubohé mladé dámy hrudi zbavené), povzdechl si jednou slavný lékař té doby Ambroise Paré.
V 16. století nosili muži zvláštní vyčnívající pancíři podobný oblek na těle, zvaný panseron, jenž připomínal táhlý hrb Polichinelův. Ženy samozřejmě chtěly totéž a jejich korzet byl hned dlouhý a tak úzký, že z přirozeného tvaru ženského těla nezbyla ani stopa. Ale nejen hruď byla deformována. Kyčle a boky byly obklopeny jakousi klecí. Tato móda přišla ze Španělska do Francie a jmenovala se vertugada. 

Útrpné právo módy

Korzet byl hotovou klecí ze železných žeber křižovaných nepoddajnými kovovými proužky. „Klec“ se skládala ze dvou polovic, z pravé a levé, jež se zavíraly vzadu několika šarnýry, asi tak jak se podobně zavíral korzet vepředu v pozdějších dobách.

Zajímavá slova o tom řekl slavný filozof Montaigne: „Aby tělo učinily hezky pošpanělštěné, jaké peklo ženy snášejí vytažené jako jeřábem a zkrvavené, se dvěma hrubými kočáry na žebrech až do živého jdoucími zařezávajícími se masa ba někdy až z toho umřou.“

V tomto skřipci nemohly se ani sehnout, ani uklonit, ba ani chodit neboť v tom jim zase vadila verugada, ve které měly nohy jako v posadě. Tehdejší krásky vyhlížely, jako by vystupovaly z bubnu. Postava tehdejších žen byla přirovnávána k oranžovníku ve velkém květináči. Rozumělo se samo sebou, že kovová klec byla okrášlena – místa korzetu, která byla vidět, např. z kovu, byla zdobena rytinami. Aksamit, damašek a jiné vzácné tkaniny zakrývaly mučidlo, také je zdobily slonovina a perleť. Nápisy a arabesky měly učinit snesitelné to, co samo o sobě bylo vynálezem pekla.

Jeden takový exemplář, který nosila francouzský královna Anna Rakouská, se dochoval dodnes v Louvru. Má nápis: „Je repose sur le coeur de ma maitresse“ – (odpočívám na srdci mé paní). To byla ale ironie! Na začátku 18. století byla velká poptávka po kosticích z velryb, tzv. fischbeine. Každá žena chtěla mít kostice z ryb, nikoli z ocele. Oceán byl vypleněn tak dokonale, že velryby se odstěhovaly do ledového moře a Paříž – jaká hrůza! – neměla kostice. Ke šněrovačce jich bylo potřeba velké množství, až 100 kusů do jednoho korzetu.

Osvícený císař Josef II.

Chtěl ženám znechutit tuto módu, a tak nařídil, aby ženy, které byly vícekrát souzeny a odsouzeny, nosily korzet za trest, na znamení hanby. Ale bylo to málo platné. V tehdejší Francii se dámy tak šněrovaly a utahovaly, že z toho dostávaly hysterické záchvaty zvané les vapeurs. Také intimní přítelkyně královny Marie Antoinetty, princezna de Lamballe, upadala, jak se vypráví, vinou upjatého korzetu často do mdlob a probrala se jen tehdy, když jí přeřízli šněrovadlo. Posměch moralistů, satiriků, spisovatelů komedií nebyl nic platný.

Teprve filozofie J. J. Rousseaua o k návratu k přírodě mnoho změnila. Zásluhou doktora Trouchina se stalo kojení opět módou i u elegantních dam. Rychle se šířily volné živůtky, které se daly snadno kvůli kojení rozepínat. Pak přišel do obliby klasický vkus Řeků a Římanů – koncem 18. století se objevily šaty typu košile zvané chemise. Tehdy mohly ženy ukládat za ňadra šátek, peněženku, vějíř. Na počátku 19. století se ve Francii korzety opět objevují, zavedla je císařovna Marie Louisa, která tím chtěla skrýt začínající tloušťku. Napoleon si stěžoval svému lékaři Corvissartovi: „Tento oděv nevkusné koketní, jenž mučí ženy a znetvořuje jejich potomstvo, prozrazuje mi frivolní spády a napovídá blížící se úpadek.“

Za restaurace monarchie byl korzet tak úzký že trup ženy se podobal tělu vosy. Básníci z let 1820–30 opěvují pas, který lze sevřít palcem a ukazováčkem. A hned se tím pádem objevily zhoubné následky, jak vysvítá z obav přírodovědce Cuviera, kterému se podařilo mnohou dámu od nošení tak upnutých korzetů odradit. Jednou jedné ukázal květ a řekl, že je jejím obrazem – byla polichocena –, ale jen do chvíle než řekl: „Vy jste se mu podobala včera, on se bude podobat zítra vám,“ a ukázal jí uvadlý květ.

Za druhého císařství stal se korzet kratším a přidružila se k němu krinolína, obdoba verugady z 16. století. Následovaly ostatní bludy a poklesky módy – turnýra, tzv. honzík, byla poslední etapou tohoto potácení tou nejpitomější módou, jakou kdy svět spatřil. Teprve francouzský král módy Poiret roku 1905 vytvořil návrh košilového střihu šatů bez korzetu.

Po první světové válce korzety mizí zcela a nahrazují je podprsenky a podvazkové pásy.

Archiv, časopis Krásná 2007