Jaro - I myšáci mají své dny
Jaro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě. Krajina se oděje do pestrobarevného šatu zeleně a barev květů. Země, voda i vzduch se zaplní mláďaty všech možných tvorů. Obraz obrozené a omlazené přírody je výlučným fenoménem mírného pásma severní nebo v opačné podobě jižní polokoule. Tropická pásma mají svá období dešťů a sucha, na rovníku panují stálé a neměnné podmínky – délka dne a noci se tu po celý rok nemění. Rozdílný roční rytmus jednotlivých klimatických pásem na naší planetě se odráží i na druhové pestrosti a způsobu života rostlin a živočichů.
Signály budícího se jara můžeme vnímat už v době, kdy krajinu ještě pokrývá sníh a svírají mrazy. Prodlužující se délka světelného dne je jasným a nekompromisním poselstvím, že odpočítávání dnů ledového království nastalo, byť po pouhých minutách. Proto byl zimní slunovrat v našich krajích jedním z nejvýznačnějších svátků. Zvířata sice neznají přísloví o Lucii, která noci upíjí, o Novém roce prodlužujícím den o slepičí krok, natož aby tušila, že v době, kdy se den prodloužil o hodinu, slavíme Hromnice. Ale jejich smysly, přesněji řečeno jejich organismus, změny vnímají a také na ně patřičně reagují. Nejmarkantněji je to vidět u ptáků. Pro naprostou většinu ptačích druhů je jaro hektickým obdobím, kdy si musí v tvrdé konkurenci obhájit území, najít partnera, postavit hnízdo, vysedět snůšku a poté se starat o věčně nenasytné potomstvo. Nemají na vybranou – na povinnosti se musejí připravit co nejdříve. Rostoucí množství světla aktivuje podvěsek mozkový neboli hypofýzu, žlázu s vnitřní sekrecí, které jsou podřízeny další žlázy, včetně pohlavních. Tak jak se den prodlužuje, stoupá u samečků hladina testosteronu, kterému se výstižně říká hormon agrese. Chování samečků se den ze dne změní. Z prokřehlých načepýřených chomáčků se jako mávnutím proutku stanou nasupení bojovníci pozorně sledující, zda se někde nablízku neobjevil sok.
I myšáci mají své dny
Prodlužování světleného dne se poněkud kuriózním způsobem projevuje u samců myší, myšic, plchů, hrabošů a dalších druhů našich hlodavců. U nich totiž dochází k sezonnímu kolísání velikosti varlat, což je u savců do jisté míry ojedinělý úkaz. S příchodem podzimu, po posledních vrzích, začínají varlata samečků atrofovat, zmenšují se a zatahují do břišní dutiny, takže uprostřed zimy lze samečka myši nebo myšice odlišit prakticky jen podle velikosti. Má to své praktické důvody – nefunkční pohlavní orgány nespotřebovávají tolik energie a nehrozí nebezpečí omrznutí. Na konci zimy, kdy hypofýza zaregistruje rostoucí intenzitu světla, vydá prostřednictvím hormonů signál k opětovnému růstu. Už v únoru je to patrné, a pokud v té době lapíte ve spíži nebo na chalupě myšáka se zřetelně viditelnými atributy mužství, můžete si být jisti, že jaro je už za dveřmi.
Na svatého Jiří…
…vylézají hadi a štíři. Známé lidové rčení vystihuje známou skutečnost, že na jaře vylézají ze zimních úkrytů nejen hadi, ale i jiné druhy plazů a také obojživelníci. Štíři (s výjimkou jediné sporné lokality ve středních Čechách) u nás nežijí – pod názvem štíři se ve středověku totiž skrývala veškerá slizká, šupinatá, lidem odporná „žoužel“, bájné draky nevyjímaje. Proto také nad nimi bdí svatý Jiří, mytický drakobijce. Zatímco teplokrevní (přesněji řečeno živočichové se stálou tělesnou teplotou) reagují na měnící se světelné poměry, tvorové s proměnlivou tělesnou teplotou (ne úplně správně označovaní jako studenokrevní) musejí čekat, až se oteplí. U nás jsou to již zmínění hadi, ale také želvy, ještěrky, slepýši, žáby, čolci a mloci. Zimu musí v mírném pásmu přečkat ve strnulém stavu v zemních úkrytech.
Podíváme-li se na druhové zastoupení plazů a obojživelníků, vidíme, že v mírném a subtropickém pásu žije pouhý zlomek druhového bohatství. Tropy a rovníkové oblasti skýtají těmto živočichům nepoměrně příhodnější životní podmínky. Jenže kromě tepla a hojnosti potravy tady panuje nelítostná konkurence, a tak se některé druhy vydaly hledat obživu do chladnějších končin. Jejich adaptace k přežití zimního období funguje velmi dokonale, dokonce tak, že některé druhy plazů, například evropské želvy, zimní spánek fyziologicky potřebují. Želvy chované v domácnostech, které možnost zimování nemají, se proto většinou dožívají kratšího věku.
Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Pixabay
