Smrt není zlá - Zkrocená smrt, Smrt sebe sama

Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí vejít do tmy; a jako tento pochopitelný dětský strach narůstá tajemnými báchorkami, tak je tomu i s dospělými. Uvažovat o smrti jako o odplatě za hříchy a o pouti na onen svět je jistě svaté a zbožné; ale bát se jí jako daně, kterou splácíme přírodě, je hloupé. Je stejně přirozené zemřít jako se narodit. F. Bacon

Zkrocená smrt

Naše smrtelnost nás provází celým životem, odpočítáváme roky prostřednictvím svíček na dortu a snažíme se naplňovat očekávání vyrůstající z našeho věku. Je tedy zvláštní, že v západní průmyslové společnosti se tématu smrti a umírání nevěnovala téměř žádná pozornost až do konce 60. let minulého století (v České republice tento nezájem přetrvával déle, řekněme do 80. let 20. století), a to nejenom u laiků, ale i u vědců a odborníků z oblasti lékařství i psychologie. Grof to vysvětluje jako „hromadné popírání smrti a psychologické potlačení všeho, co s ní souvisí“

Francouzský historik Ariés tvrdí že změny postojů vůči smrti v průběhu staletí odrážejí mínění lidí o sobě, stupeň jejich individuality, koncepci toho, co je osoba, a vztah osoby ke společnosti, ke světu a k bohu. S tím, že vše se dá pozorovat na proměně čtyř psychologických prvků: 1) vědomí sebe sama, 2) obrana společnosti proti divokosti přírody, 3) víra v posmrtný život, 4) víra v existenci zla. Na základě těchto čtyř kritérií a jejich proměn se dá vysvětlit fáze vnímání smrti od ochočené smrti, smrti sebe sama, smrti vzdálené i blízké ke smrti blízkého a převrácené smrti.

První orientace v pohlížení na smrt trvala nejdéle, od nejstarších dob až do středověku. Můžeme ji charakterizovat pojmem zkrocená smrt nebo také neškodná, ochočená smrt, smrt jako soused. Smrt v tomto období nebyla osobní tragédií, ale spíše zkouškou společenství. To se snažilo o potlačení neznámých přírodních sil skrze daný řád v životě člověka, který byl však narušován smrtí a pohlavním životem. Ztratilo-li společenství svého člena, narušilo to ochranný val proti divokosti přírody a společenství bylo oslabeno. Jedině pomocí rituálu mohla být smrt spoutána, a mohla se tak stát podívanou. Ritualizace smrti podporovala jak solidaritu mezi členy společenství, tak i důvěru v život po smrti. Obecně lze říci, že v tomto období byla smrt brána jako běžná a významná okolnost lidského života. Smrt se dotýkala mladých lidí, dětí, matek, častá byla masová úmrtí ve válkách nebo při různých epidemiích a jiných katastrofách.

Jedinec viděl umírat své blízké a díky tomu se připravoval na svou vlastní smrt. V posledních chvílích se rozloučil se svou rodinou, zkřížil paže a poručil svůj život bohu. Péče o umírajícího a následně i o jeho ostatky byla pouze v rukou rodiny. Od 5. století před Kristem je doložen pojem dobrá smrt (eu-thanatos), zahrnovala jak lehké a klidné umírání, tak i čestnou smrt na bitevním poli ve službě vlasti. Křesťané ve středověku tento pojem neakceptovali, protože smrt pro ně byla „mzdou hříchu“ a jako taková nemohla být dobrá. Smrt může být ochočená, ale nikdy nebude bezvýznamným úkazem. Dodnes je smrt neštěstí, způsobené zlem, které je odplatou za dědičný hřích.

Smrt sebe sama

Další období datuje Ariés od 12. do 15. století, kdy si člověk začal uvědomovat svoji jedinečnost a vydělovat se ze společnosti. Individualizace smrti se ve středověku rozšiřuje nejprve mezi elitami (od 11. století). V hodině smrti je třeba uzavřít bilanci života a za tento život se zodpovídat Stvořiteli. Prvotní sklon brát smrt jako zkoušku společenství byl nahrazen tendencí pohlížet na smrt jako na osobní drama jednotlivce. Je zde důraz na vlastní smrt, ale i na životní prožitky, na boj proti zlu i na naději v život po smrti. Toto období můžeme charakterizovat pojmy vlastní smrt nebo smrt jako osobní konec. Plynulý přechod mezi světem živých a mrtvých byl zprostředkován závětí. Rovněž dochází k rozkvětu literatury ars moriendi neboli umění umírat, která podávala návody, jak se chovat v umírání a ve smrti. V radách bylo například nepodporovat naději směřující k uzdravení těla, protože smrt těla znamenala začátek existence po smrti. Mnohem důležitější tedy bylo léčení ducha.

Od 14. století se tělo zesnulého více a více zakrývá, definitivní zakrytí nebožtíka a dlouhodobý zvyk pořizování závětí jsou dva nejvýznamnější prvky modelu smrt sebe sama. Tento model se uchoval do 18. století. Ačkoliv už v 16. století se objevovaly trhliny. Smrt, kdysi blízká, důvěrně známá a ochočená, se pomalu posunovala k násilnické a potměšilé divokosti, z níž jde strach. Ochočená smrt měla znovu zdivočet. Lidé se nechtějí spoléhat na tradici a snaží se získat zkušenosti vlastní. V 16. století se také jednolitost uvedené literatury rozpadá a s postupným zesvětšťováním kultury a s přibýváním nejrůznějších názorů se mění i pohled na smrt. Vznik přírodních věd nastoluje úspěchy v boji proti přírodním silám, vzniká naděje na technické zkrocení smrti. V díle F. Bacona o důstojnosti a pokroku věd se poprvé od starověku objevuje pojem eutanazie. Odlišuje vnější eutanazii, jež zahrnuje lékařské postupy a medikamenty tišící bolest a usnadňující umírání, od vnitřní přípravy člověka na smrt. Zřejmě vychází z toho, že člověk je schopen sám si smrt ulehčit a zase ji učinit dobrou. Bacon tak předesílá moderní pomoc při umírání zaměřující se na tělo i duši a snažící se o zmírnění utrpení.

(Zpracováno volně podle bakalářské práce Martiny Štýbrové, kterou obhájila na Fakultě humanitních studií UK v roce 2012)

Archiv, časopis Krásná 2012, Fotografie: Unsplash