Olga Walló, tiše a pro sebe - Mé milé krávy

Mé milé krávy

Mám ráda krávy a nejsem sama. Znám v Chile jednoho tuze nadějného mladého advokáta a ten jich má v bytě celé stovky, černé, bílé, zelené, modré, vyvedené od známých umělců i takové ty z moduritu. Nebezpečně nízko nad postelí se mu vznáší purpurová kráva s křídly… Ale to je jiná písnička.

Já mám ráda krávy docela obyčejně, a když je vidím někde na pastvině, běžím k nim a volám: „Ahoj, kamarádky!“ A ony ke mně točí hlavu, každá se tváří jinak, není totiž kráva jako kráva, stejně jako není Číňan jako Číňan, i když to u nás někteří hodně zaostalí občané ještě tvrdí. Budiž jim útěchou, že na východ od Adenu to spousta lidí tvrdí zase o nás – že jsme, my, bílé tváře, dílem ošklivé a dílem zcela od sebe nerozeznatelné.

Krávy jsou velmi rozeznatelné. Totiž svobodné, dobře chované krávy, které mají možnost rozvinout svou osobnost (vzpomínám si na značně inteligentního muže, který kdysi v rámci osobnostního dotazníku odpověděl na otázku, čím by si v ideálním případě přál být: Krávou v Bavorsku). Konec socialismu přinesl svobodu i kravám, trh, doufám, potlačil ten strašlivý jev, před kterým jsme raději zavírali obě oči: kravíny plné vyhublých stvoření se zhnisanými paznehty a prázdnýma očima, z kterých nemohla být dobrá svíčková! Trpěla totiž – kromě jiného – zásadním nedostatkem podnětů.

Zdravá kráva je zvědavá a plná zájmu o svět. Notná část pouti do Santiaga de Compostella se vine mezi ohradníky – to v Auvergni – či mezi kamennými zídkami, to v Gaskoňsku či v Galícii. A poutníci jsou tu mimo jiné též od toho, aby kravám přinášeli náležité rozptýlení. Chodí se na ně dívat, jak jdou, jdou stále, v slunci, v dešti a rok od roku jich přibývá… Některé to už omrzelo, tváří se povzneseně a netečně, přísahám však, že některé mladší a živější letory se potutelně usmívají. Rodiny s dětmi, nohatí mládenci i staré dámy krátkých krůčků s kyčlemi volajícími po endoprotéze tečou jako pestří mravenci na západ, na západ… Jsou součástí příběhu a kráčejí za příběhem a krávy pro to mají pochopení. Na galicijských pastvinách vsadili na koedukaci, s kravami se pokojně popásají i býčci a všichni dohromady pak působí jakýmsi citově vyrovnanějším dojmem. U nás tak daleko nejsme – nebo jsme naopak dál? Je empiricky ověřený fakt, že prochází-li u nás loukou chlapík v propocených džínsech, záhy zjistí, že má za patami stádo frustrovaných samiček a věru zrychlí krok. Hranice mezi člověkem a zvířetem jsou prostupné. Je čas to vzít na vědomí.

Archiv, časopis Krásná 2008, Fotografie: Pixabay