Chuť žít je lepší než optimismus (2. díl)

Jste ráda, že jste Češka?

Upřímně řečeno, byla bych radši, kdybych byla dcerou nějakého velkého národa. Protože když píšete knížky, je limitované jazykové teritorium pro vás opravdu problém. Možná že kdybych žila v Německu, jako spisovatelka bych se asi uživila, i kdybych nepsala bestsellery. Sto milionů a deset milionů potenciálních čtenářů, to je rozdíl. Ale to je asi tak jediné, co mi na tom, že jsem se narodila v Čechách, vadí.

Víc nic?

Cítím velmi výrazně své češství, zejména když pobývám v zahraničí, což se mi stává poměrně často. Z toho odstupu lépe vidíte klady: Češi mají určitý smysl pro intimitu lidských vztahů, mají smysl pro humor, jsou opravdu velmi šikovní… Vadí mi zdejší malost, omezenost, neschopnost pěstovat veřejný prostor. Ale když jsem v cizině, tak na tohle zapomenu. Nestýská se mi po domově, ale jsem ráda, že nějaký mám.

Často mluvíte s lidmi, kteří přežili koncentráky, komunistické věznění. Je pravda, že jsou Češi zbabělci, jak se stále mezi námi traduje?

Češi nejsou zbabělci, ale vytvořili si z historické nutnosti mentalitu, která se zbabělosti podobá. A pak, ti nejstatečnější často v dějinách museli odejít, když chtěli chránit své přesvědčení nebo koneckonců když chtěli za svou vlast bojovat. Vzpomínám si v téhle souvislosti na Josefa Vohryzka, literárního kritika a chartistu, který před kamerou řekl zdánlivě směšnou větu: „Všimněte si, že když je něco tak, tak je to zároveň i naopak.“ Chtěl tím říct, že když někde bují třeba velký antisemitismus, tak v té zemi žije také určité procento lidí, kteří ten problém vidí a bojují proti němu s vehemencí, které by nebyli schopni, kdyby tam antisemitismus neexistoval. A tak ve všech kritických dobách, naposled za války a za komunismu, u nás existovali extrémně stateční lidé. Ve Francii už dlouho nikdo statečný být nemusel, čest a statečnost jsou tam abstraktní pojmy. A jsou Francouzi menší zbabělci než Češi? To jen my stále sami sebe kádrujeme. Jsme dnes součástí větší Evropy, snad už se můžeme tedy přestat definovat jako skupina a začít se brát jako jednotlivci. Zbabělý může být jednotlivec, ne skupina.

Jako jednotlivci žijící v demokratické společnosti. Dnes už naštěstí nemusíme snad prokazovat svou statečnost, ale angažovanosti je ještě třeba. V poslední době se už i u nás hodně mluví o vyrovnání šancí pro muže a ženy. Vstoupí Tereza Brdečková do strany žen?

Tady je nějaká strana žen?

Před nedávnem měla ustavující schůzi. Olga Sommerová a další známé osobnosti ji podpořily

Mně nic neřekly.

A když řeknou?

Kdyby byl praktický důvod, tak bych tam třeba i vstoupila. Ale kladu si otázku, jak bychom v té straně mohly probudit ty miliony českých spících krasavic, které se o svá práva nijak nezajímají a nehodlají pro to nic podniknout.

Mám tomu rozumět tak, že jste spokojena v tomto směru s atmosférou v naší společnosti a netoužíte něco změnit?

Musí se snažit více žen, a ne jenom pár intelektuálek a lokálních političek. Musíme vysvětlovat a především se shodnout. Nechci už slyšet, kdo má utírat nádobí a kdo je čím komu povinen. Nevěřím na svět rozdělný na muže a ženy, ale na svět, který se teď pronikavě mění, protože umírá vítězné patriarchální myšlení. Mamuti vyhynuli a patriarchát je třeba rozhodně odvrhnout. Problém je ovšem v tom, že nositelkami tohoto reliktu doby kamenné jsou u nás ženy stejně jako muži. Nejen páni ředitelé a poslanci, ale také ty tety, co vás šikanují na úřadě, učitelky, které poučují vaše děti, a vůbec všichni, kdo vědí všechno nejlépe. Vadí mi taky strany, co nás poučují. To všechno je patriarchát. Ženy půjdou do politiky, jedině pokud je tam muži pozvou, aby jim pomohly patriarchát zbořit. A muži to neudělají dobrovolně. Proto jsem pro kvóty v parlamentu.

A nebojíte se, že to bude jen umělý diktát, který z nás, ženských, udělá nechtěné a neohrabané figurky na šachovnici, kde stejně hlavní slovo mají pánové?

Měla jsem o tom teď debatu s Ivanem Lamperem z Respektu, který je kvótám velmi nakloněný, koneckonců jako celý Respekt. Představte si, že v Norsku před třemi lety vyšel zákon, podle něhož od začátku letošního roku musí každá velká obchodní společnost – soukromá nebo státní – mít v představenstvu 40 procent žen. Tři roky se nic nedělo a teď, když zákon nabyl platnosti, zavládla panika. Pánové petrolejáři začali naříkat, kde seženou tolik fundovaných ženských. A státní úředníci jim řekli: „S tím si nějak poraďte, víte o tom tři roky, k tomu zákonu vedly vážné důvody. Naplňte zákon, nebo zavřete.“ Dnešní poslanci a politici prostě nechtějí dát nikomu dalšímu šanci pracovat v politice. Jde o peníze, o moc a výhody pro lidi, kteří často nic jiného než poslancovat neumějí. Myslíte, že se toho jen tak vzdají? O ženy tady ani tak moc nejde. Dnes si 51 procent občanů myslí, že by měly být zavedeny ony kvóty. A když už tam ty ženy budou, tak tam nezasednou pro parádu. Začnou se ptát: „Jak je možné, že ženy mají nižší platy? Proč posíláte nemohoucí lidi do ústavů a nevytváříte raději podmínky jejich rodinným příslušníkům? A kde je zákon, který by urychlil adopce?“ A všechno bude vypadat trochu jinak.

Lépe?

Společnost, která nevyužívá žen, chudne. Ženy mohou vytvářet velké hodnoty a země, která toho nevyužije, prodělává. A to nemluvím o tom, že devadesát procent světového HDP vlastní muži. Je to normální? Je to přirozené?

Tipnete si, kdy bude v českém parlamentu jen o něco méně poslankyň než poslanců?

Ty kvóty nebudou, dnešní politické strany to nedovolí. To je, jako kdyby si poslanci měli odhlasovat padáka nebo nižší plat. Ale přirozená výměna generací udělá svoje. Pětadvacetileté dívky jsou jiné než já. Jsou víc motivované k úspěchu, mají větší ambice být první, což mne nezajímá, a to je v politice zapotřebí. Během dvaceti let máme šanci. Víte, oproti velkým zemím máme jednu výhodu: žádný sebehorší český politik nemůže natropit tak vážné škody, zatímco první muž USA může celý svět zatáhnout do katastrofy. Vidíte, další důvod, proč žít v malé zemi, jako je ta naše. Byť k ní můžete mít nejrůznější výhrady.

Archiv, časopis Krásná, 2005