Autor: Evžen Kůs

Jaro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě.

Obecně platí, že většina savců odbývá pářící akt co nejrychleji – málo platné, milující se dvojice ztrácí ostražitost a snadno může přivolat pozornost nějakého predátora. Ale jako všechno v přírodě i tady existují výjimky. 

Samotný milostný akt, dnes běžně označovaný jako sex, se těší v lidské společnosti neobyčejnému zájmu.

Teplotní podmínky v přírodě rozhodují o osudu rostlin a živočichů. Série studených nebo naopak teplých let se může odrazit na rozšíření a početnosti populací méně přizpůsobivých druhů. Studené a deštivé roky zvyšují ztráty u mláďat, oslabují tělesnou kondici a imunitu dospělců.

aro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě. Krajina se oděje do pestrobarevného šatu zeleně a barev květů. Země, voda i vzduch se zaplní mláďaty všech možných tvorů.

K životu každé zoologické zahrady neodmyslitelně patří transporty zvířat. Takřka denně se nějaké zvíře někam stěhuje, ať už je to v rámci zahrady, nebo mimo její brány – což někdy bývá stovky a tisíce kilometrů daleko.

Slovo cirkus je latinského původu a znamená kruh. Cirkusové jeviště neboli manéž má kruhový půdorys, sami „cirkusáci“ o svém zaměstnání mluví jako „kulaté práci“.

Slovo cirkus je latinského původu a znamená kruh. Cirkusové jeviště neboli manéž má kruhový půdorys, sami „cirkusáci“ o svém zaměstnání mluví jako „kulaté práci“.

Přiblížil se konec roku, a tedy i čas ohlédnout se za událostmi na poli poněkud nerovného zápasu mezi ochránci přírody a jejich zavilými odpůrci. Na pomyslném dvorečku české kotliny bylo asi největší událostí dočasné zklidnění situace na Šumavě.

Je zajímavé, že jedovatost různých druhů štírů souvisí s tím, v jakém prostředí žijí. Druhy obývající termitiště, ztrouchnivělé kmeny nebo hrabanku loví malé bezobratlé živočichy a na ty jim stačí poměrně silná klepeta. Jedový aparát i bodec mívají zakrnělé, protože je nepotřebují.

Štíři dokázali přežít nesčetné evoluční zvraty a katastrofy a v takřka nezměněné podobě se dožili dnešních dnů. Pokusy dokázaly, že to jsou velmi pozoruhodní živočichové, dokážou například bez úhony snést poměrně vysoké dávky radioaktivního ozáření.

Vždy, když některou část světa postihne ničivá katastrofa - zemětřesení, sopečné erupce, záplavy nebo rozsáhlé požáry -, objeví se zprávy o zvláštním chování zvířat, které pohromě předcházelo. Psi, koně i jiní tvorové bývají neklidní, nervózně pobíhají sem a tam, případně se snaží dostat na volné prostranství nebo vyvýšená místa. Výjimkou nebyla ani nedávná obrovská katastrofa, která postihla jižní a jihovýchodní Asii.

Sobectví, egoismus - touha jedince vlastnit co nejvíce hmotných i nehmotných statků jen pro sebe a nemuset s nikým dělit - je považována z hlediska morálky za jednu z největších lidských nectností. Jak se to se sobectvím v říši zvířat? Existují i tady bezohlední jedinci, kteří se chovají tak, že všechno kolem patří jedině jim a slouží jejich potřebám. Nezdědili jsme v tomto směru něco po našich živočišných předcích?

To, čím je lev pro evropské a africké kultury, je pro národy Asie tygr. Kníže džungle a car tajgy – to jsou nejčastěji užívané tituly pro největší kočkovitou šelmu světa.

To, čím je lev pro evropské a africké kultury, je pro národy Asie tygr. Kníže džungle a car tajgy – to jsou nejčastěji užívané tituly pro největší kočkovitou šelmu světa.

To, čím je lev pro evropské a africké kultury, je pro národy Asie tygr. Kníže džungle a car tajgy – to jsou nejčastěji užívané tituly pro největší kočkovitou šelmu světa.

To, čím je lev pro evropské a africké kultury, je pro národy Asie tygr. Kníže džungle a car tajgy – to jsou nejčastěji užívané tituly pro největší kočkovitou šelmu světa.

V červnu letošního roku uplyne třicet let od chvíle, kdy se po více než dvou desetiletích do Mongolska vrátili první koně Převalského.

Jaro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě. Krajina se oděje do pestrobarevného šatu zeleně a barev květů.

Jaro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě. Krajina se oděje do pestrobarevného šatu zeleně a barev květů. Země, voda i vzduch se zaplní mláďaty všech možných tvorů. Obraz obrozené a omlazené přírody je výlučným fenoménem mírného pásma severní nebo v opačné podobě jižní polokoule. Tropická pásma mají svá období dešťů a sucha, na rovníku panují stálé a neměnné podmínky – délka dne a noci se tu po celý rok nemění. Rozdílný roční rytmus jednotlivých klimatických pásem na naší planetě se odráží i na druhové pestrosti a způsobu života rostlin a živočichů.

Jen málo zvířat je tak podivuhodnou směsicí bizarnosti a půvabu zároveň jako žirafa. Neuvěřitelně dlouhý krk a nohy, zvláštní síťované zbarvení, ladná chůze, ale hlavně tmavé oči s dlouhým řasami, které by jí mohly závidět modelky i filmové hvězdy, to vše činí z žirafy fascinujícího tvora.

Mezi nejinteligentnější ptáky patří příslušníci čeledi havranovitých – havrani, krkavci, kavky, vrány, straky, sojky a další. Dožívají se poměrně vysokého věku a někteří jsou schopni velmi rychle se naučit napodobovat nejrůznější zvuky včetně lidského hlasu. Mohou tedy podobně jako papoušci nebo třeba loskutáci „mluvit“.

Svět zvířat a jejich život je pro člověka odvěkou inspirací. Zvířata nás zajímají, svým způsobem i fascinují. Často míváme ovšem tendenci posuzovat jejich život a chování svýma očima, a dopouštíme se tak polidšťování neboli antropomorfizace.

Slábnoucí síla hřejivých slunečních paprsků, slunce zvolna klesající na obzoru níž a níž, krátící se den a chladné noci – to vše jsou neklamné příznaky odcházejícího léta. Zrychlený tep horkých letních dní a nocí se viditelně zpomaluje. Přírodou začíná prostupovat klid a zvláštní melancholie. Utichá ranní zpěv ptáků, sluneční svit dostává žlutavý nádech a v krajině začínají zářit jasně červené plody jeřabin a šípků. Nastává čas poklidu a oddechu a zároveň čas příprav na blížící se zimní období.

Slábnoucí síla hřejivých slunečních paprsků, slunce zvolna klesající na obzoru níž a níž, krátící se den a chladné noci – to vše jsou neklamné příznaky odcházejícího léta. Zrychlený tep horkých letních dní a nocí se viditelně zpomaluje. Přírodou začíná prostupovat klid a zvláštní melancholie. Utichá ranní zpěv ptáků, sluneční svit dostává žlutavý nádech a v krajině začínají zářit jasně červené plody jeřabin a šípků. Nastává čas poklidu a oddechu a zároveň čas příprav na blížící se zimní období.

Přebytečného tuku se tělo může zbavit v zásadě jen jedním způsobem. Lipidy, což jsou různé typy tuků a látek tukům příbuzných, uložené uvnitř tukové buňky, se (pokud k tomu dostanou příslušný pokyn z centra) musí molekulu po molekule prodrat přes buněčnou stěnu do krevního oběhu.

Problematický boj s obezitou souvisí ještě s jedním fenoménem. U vyšších obratlovců je příjem potravy spojen většinou s příjemnými pocity. Žádný jiný tvor neprožívá přijímání potravy s takovým požitkem až rafinovaností jako lidé.

Hladovka nebo drastická dieta, která se od hladovky příliš neliší, nejsou příliš šťastným řešením, nesou s sebou vždy velká rizika. Zpočátku jdou kila dolů, dostaví se euforie a optimismus, ale pak se pokles váhy začne zpomalovat a začne jít do tuhého.

Pocit tepla a tepelné pohody patří k nejpříjemnějším smyslovým prožitkům. V zimě, kdy nám venku zalézá za nehty, tváře bičuje mrazivý vítr a oči zalepují sněhové vločky, bývá návrat do krásně vytopené místnosti víc než slastný.

Sobectví, egoismus - touha jedince vlastnit co nejvíce hmotných i nehmotných statků jen pro sebe a nemuset s nikým dělit -, je považována z hlediska morálky za jednu z největších lidských nectností. Jak se to se sobectvím v říši zvířat?

Zvířata jsou na světě dříve než my, ale nakonec to byl člověk, kdo díky inteligenci a neuvěřitelné přizpůsobivosti dokázal opanovat téměř celou planetu, a dnes dokonce nakukuje do vesmíru. Z pohledu evoluce to všechno zvládl v neuvěřitelně krátkém čase. Jiná zvířata potřebovala dlouhé miliony let na to, co primát, který sám sebe nazval člověkem moudrým, dokázal za pár desítek tisíc let.

Sobectví, egoismus - touha jedince vlastnit co nejvíce hmotných i nehmotných statků jen pro sebe a nemuset s nikým dělit, je považována z hlediska morálky za jednu z největších lidských nectností. Jak se to se sobectvím v říši zvířat?

Žádný jiný tvor na této planetě není obdařen takovým darem fantazie a představivosti jako člověk. Realitu kolem sebe nejen citlivě vnímá, ale dokáže ji i dál rozvíjet a přetvářet. Vznikají tak fenomény, které existují jen v představách a mysli člověka, jsou výplodem lidského ducha.

Žádný jiný tvor na této planetě není obdařen takovým darem fantazie a představivosti jako člověk. Realitu kolem sebe nejen citlivě vnímá, ale dokáže ji i dál rozvíjet a přetvářet. Vznikají tak fenomény, které existují jen v představách a mysli člověka, jsou výplodem lidského ducha. Typickým příkladem jsou bájná zvířata, která nikdo nikdy neviděl, a přesto se stala součástí mýtů a legend různých civilizací a posléze kulturním dědictvím celého lidstva.

Žádný jiný tvor na této planetě není obdařen takovým darem fantazie a představivosti jako člověk. Realitu kolem sebe nejen citlivě vnímá, ale dokáže ji i dál rozvíjet a přetvářet. Vznikají tak fenomény, které existují jen v představách a mysli člověka, jsou výplodem lidského ducha.

S postupem času se mění složení druhů a celých společenstev, až nakonec celý ekosystém dospěje opět do rovnovážného stavu a celý cyklus se může opakovat.

Každý den zanikají v našem těle statisíce buněk, aby byly nahrazeny novými. Někdy se ale stane, že se dělící buňky vymknou kontrole a začnou si vytvářet svůj vlastní systém a svět.

Pokud by na světě nastala absolutní rovnováha, vše by se zastavilo a zhroutilo. Vychýlení z rovnovážného stavu následované návratem k rovnovážnému stavu nebo vytvořením úplně nové rovnováhy je podstatou fungování nejen fyzikálních systémů, ale i živých organismů.

Člověk posuzuje zvířata hlavně podle toho, jak dalece naplňují jeho představy o tom, jak by se měla chovat.

Když jsem před několika měsíci komentoval spory kolem šumavských lesů, měl jsem pocit, že téma je vyčerpané a nic zásadně nového nelze očekávat. Zřejmě jsem se mýlil. Po zimním klidu zbraní, kdy se řešily soudní záležitosti spojené s incidenty během blokády, znovu roste napětí. V podstatě se čeká jen na to, kdy vyletí první letošní generace lýkožrouta, tedy kůrovce.

Stromy jsou němí svědci historie lidského rodu. Jejich dřevo udržovalo životodárný oheň v pravěkých jeskyních, posloužilo k výrobě prvních zbraní a nástrojů a po věky provázelo člověka od početí až do hrobu – dům, postel, kolébka, stůl a nakonec rakev.

Zrak, sluch, čich, hmat a chuť – to je pět základních smyslů, kterými příroda živé tvory obdařila. Často se ale mluví i o šestém smyslu, který chápeme jako jakousi tajemnou schopnost předvídat hrozící nebezpečí. Obecně se má za to, že oním tajemným smyslem jsou obdařena hlavně zvířata. Jím se vysvětluje zvláštní chování savců a ptáků těsně před zemětřesením nebo při nedávné katastrofě v oblasti Indického oceánu.

Zoologická zahrada není jen místem, kam se lidé chodí potěšit zvířaty, ale i institucí na niž se denně obracejí lidé s nejrůznějšími dotazy týkajícími se zvířat. Chtějí poradit, jak by měli správně chovat to které zvíře, jiné zase zajímá, jaké velikosti a váhy mohou některá dorůst, kde žijí nebo jak se poznají různé druhy. Volají i zoufalí překladatelé, kteří nemohou najít správný český název, protože i ty nejlepší slovníky včetně výkladových jsou na tom se zoologickým názvoslovím velmi špatně.

Před třemi roky vznikla z iniciativy amerických ochranářských organizací kampaň nazvaná „Nekupujte to!“. Byl to apel na veřejnost, aby lidé nekupovali pochybné prostředky orientální medicíny, turistické suvenýry, kožešiny nebo lovecké trofeje, a přispěli tak k záchraně ohrožených druhů světové fauny

Přestože nám připadá, že jsou to zvířata dobře známá, mnoho z jejich života nám dost často uniká. Kočky jsou opředeny spoustou mýtů i nesmyslných pověr, jež se tvrdošíjně udržují dodnes, a kočky se bohužel někdy stávají i jejich obětí.

Býčí zápasy se na počátku 21. století z morálního hlediska stávají přežitkem, to je zřejmé. Je ovšem třeba poznamenat, že korida není jedinou zábavou tohoto druhu. Na podobném principu jsou založeny kohoutí nebo obzvláště surové psí zápasy. Ty jsou ve většině zemí zakázány, o to víc jsou pro určité skupiny lidí přitažlivé.

KORIDA, TORERO, PIKADOR, MATADOR…slova vyvolávají představy šílících tribun, jezdců na koních, odvážných mužů s muletou a kordem, rozběsněného zvířete a a tmosféry prostoupené pachem potu a krve. Fenomén a kolorit býčích zápasů se v průběhu věků staly součástí evropské civilizace a našly svůj odraz i v kultuře národů, kterým je jinak toto svérázné a krvané divadlo naprosto cizí - a nemusí to vždy být jen podmanivý příběh Carmen.

Není to tak dlouho, co se za ostentativní podpory prezidenta republiky ujal řízení resortu nový ministr životního prostředí. Hned po nástupu nenechal nikoho na pochybách, kterým směrem se ministerstvo bude ubírat. Jeho prioritou bude – životní prostředí. Ovšem ne životní prostředí, jak bývá chápáno, ale životní prostředí především pro lidi.

Kytovce považuje lid namnoze za ryby nejen proto, že žijí výhradně ve vodě, jako ryby nemohou vystupovati na zem, nýbrž při povrchním ohledání vyhlížejí pro své člunovité tělo a ploutvovitě utvářené končetiny jako ryby. Budiž však zdůrazněno, že kytovci jsou praví savci: mají teplou krev, dýchají plícemi, mláďata jsou vyživována, přesto že vodní prostředí je tomu na překážku, mlékem mateřským. To napsal o nejpodivuhodnější skupině savců německý přírodovědec Alfréd Brehm.

Kytovce považuje lid namnoze za ryby nejen proto, že žijí výhradně ve vodě, jako ryby nemohou vystupovati na zem, nýbrž při povrchním ohledání vyhlížejí pro své člunovité tělo a ploutvovitě utvářené končetiny jako ryby. Budiž však zdůrazněno, že kytovci jsou praví savci: mají teplou krev, dýchají plícemi, mláďata jsou vyživována, přesto že vodní prostředí je tomu na překážku, mlékem mateřským. To napsal o nejpodivuhodnější skupině savců německý přírodovědec Alfréd Brehm.

Historie objevu člunozobce je zajímavá a připomíná detektivní příběh. Nevšední vzhled člunozobce, jak o tom svědčí již egyptské kresby a tři tisíce let staré kresby v Zimbwabwe, člověka vždy přitahoval a fascinoval.

„Z nejzvláštnějších ptáků afrických a nejpodivuhodnějších na zeměkouli bezesporu jest člunozobec africký Balaniceps rex, kterého odkryl Mansfield Parkins roku 1849 na Bílém Nilu“ – těmito slovy uvádí Brehm pasáž věnovanou jednomu z nejzajímavějších nejtajemnějších a dnes také ohrožených ptačích druhů.

Když se řekne krásy přírody, většinou padne řeč na půvabnou krajinu, nádherné drahokamy nebo fascinující barevný svět rostlin. V živočišné říši už to tak jednoznačné není, protože existuje spousta druhů, jež nám nejen nepřipadají krásné, ale někdy přímo odporné.

V zoologických zahradách patří některé druhy supů, například sup hnědý, k nejcennějším chovancům a každý úspěšný odchov je velkou událostí.

Kdo četl romány Karla Maye, jejichž děj se odehrává v Severní Americe, dobře ví, že zkušení zálesáci a stopaři neomylně poznali místo nějaké tragédie podle siluet kroužících supů. Ze zoologického nebo přesněji řečeno zoogeografického hlediska je to ale nesmysl.