Zvíře k nevíře - Žirafa
Jen málo zvířat je tak podivuhodnou směsicí bizarnosti a půvabu zároveň jako žirafa. Neuvěřitelně dlouhý krk a nohy, zvláštní síťované zbarvení, ladná chůze, ale hlavně tmavé oči s dlouhým řasami, které by jí mohly závidět modelky i filmové hvězdy, to vše činí z žirafy fascinujícího tvora.
Stádo žiraf je ozdobou každé zoologické zahrady a setkání s nimi v přírodě patří k nezapomenutelným zážitkům. O žirafách, jejich způsobu života a zvláštnostech fungování jejich organismu toho bylo napsáno mnoho, ostatně je to zvíře, které pozná snad každý. Nicméně se ukazuje, že i o tak známém zvířeti nevíme zdaleka ještě všechno. Žirafy bezpochyby člověka odedávna fascinovaly. Svědčí o tom jeskynní malby po celé Africe – od Sahary až po jižní Afriku. Vyobrazení žiraf na skalních blocích uprostřed písečného pekla rozpálené Sahary jsou jedním z důkazů, že ještě poměrně nedávno zde vládlo úplně jiné podnebí.
Živoucí dary
Chov žiraf v zajetí má dlouhou historii. Dochované prameny uvádějí, že ve starém Egyptě byla tato zvířata chována už před 2500 roky. Z Egypta přivezl žirafu jako obrovskou atrakci Julius Caesar, aby ji později u příležitosti otevření Caesarova Fora nechal k pobavení římské smetánky rozsápat lvy.
Další žirafa se do Evropy dostala v roce 1215 jako dar egyptského sultána císaři Svaté říše římské Frederiku II. Ten sultánovi na oplátku věnoval ledního medvěda. Žirafy patřily mezi panovníky k velmi oblíbeným darům a to nejen pro nevšední vzhled a krásu, ale také pro svou mírnou povahu. Přestože to v Evropě nebyla zvířata úplně neznámá, v jednom slovníku z roku 1775 se pod heslem žirafa lze dočíst: „habešské zvíře vyšší než slon, ale ne tak tlusté“.
Podrobněji si žirafy mohli prohlédnout Evropané až v roce 1827. V roce 1824 byly totiž na příkaz egyptského místokrále odchyceny v dnešní Etiopii dvě žirafí mláďata určená jako dar pro francouzského a anglického krále. Mladé žirafí samičky pak putovaly na lodích po Modrém Nilu až do Chartúmu a pak dále chvíli po souši, chvíli lodí do Alexandrie. Tady se cesty obou žiraf rozdělily. S jednou vyplula loď do Marseille, druhá určená pro anglického krále putovala nejdříve na Maltu a teprve pak do Londýna. Osud obou žiraf byl diametrálně odlišný. Ve Francii vzbudil příjezd dlouhokrké krasavice obrovské nadšení. Transportem do pařížské zoologické zahrady Jardin des Plantes byl pověřen jeden z nejvýznamnějších přírodovědců Étienne Geoffroy Saint-Hillare. Po nezbytné karanténě se 20. května 1827 průvod složený z tří ošetřovatelů, četnické eskorty a čtyř krav zajišťujících pro žirafu mléko vydal na cestu dlouhou 880 km. Trvalo jim to 41 dní a všechno dobře dopadlo. „Krásná Egypťanka“ se mohla představit Jeho Veličenstvu Karlovi X. v plném půvabu.
V pařížské zoologické zahradě žila pak plných 21 let, což bylo na tu dobu malý zázrak. Cesta její družky do Londýna byla podstatně smutnější. Po půlročním pobytu na Maltě v naprosto nevyhovujících podmínkách se objevila v Londýně. Nemocné a téměř zchromlé zvíře u krále Jiřího IV. nevzbudilo přílišný obdiv. Ubohé zvíře se stalo dokonce terčem posměchu návštěvníků a za necelé dva roky pro velkém trápení uhynulo.
Další žirafy, které se postupně dostávaly do evropských a amerických zahrad dopadly většinou lépe. Zoologické zahrady si jich náležitě cenily, vždyť právě žirafy byly jedny ze zvířat, které zajišťovaly stálou návštěvnost. V duchu módního trendu tehdejší architektury se pro ně stavěly pavilony ve stylu orientálních paláců či egyptských chrámů. V některých zoologických zahradách jako například v Antwerpách nebo Berlíně stojí a slouží tyto zajímavé stavby dodnes. Žirafy neztratily ani dnes nic na své popularitě. Důkazem toho jsou davy návštěvníků shlukujících před jejich výběhy v zoologických zahradách a nadšení turisté na afrických fotosafari.
Archiv, časopis Krásná
